Karel May

Karel May

V dračí propasti

V “KUANG-TI-MIAU”

Čína! Nejpodivuhodnější země Východu, obrovský pozemský drak, který svůj klikatý ohon smáčí ve světovém moři, jedním křídlem dosahuje do sibiřských ledových končin, druhým stíní mlhou zahalené indické džungle, a jakoby zuřícím tyfonem k břehu byl hnán, vypíná se nad šumivými řekami, širými jezery, nad horami a údolími na západ, pozvedaje svou nestvůrnou hlavu nad největšími obry horských velikánů, aby se nadýchal děsné vjugy na Gobi a napojil se z Miauasarooaru – smím se odvážit přiblížit se k tobě a snesou mé barbarské oči tvůj baziliščí pohled?

Největší národe na zeměkouli, který “Cung-hoa-u” nazýváš svou vlastí – smím já, nicotný červík, odpočinout si na jejím listě, abych zkusil líbeznost její vůně? Svatý a všemohoucí Tien-dse, u jehož nohou se svíjí čtyři sta milionů poddaných, kteří tě zbožňují, dovolíš mi, abych svou nečistou nohou znesvě-til kousek tvého koberce?

Když jsme dopravili Potombu, ehriho z Tahiti, jeho roztomilou Pareymu, jeho bratra Potaie a sluhu Ombiho na sarnojský

ostrov Opolu a rozloučili se s kapitánem Robertem z “Poseidonu” a jeho mužstvem, kteří nás zde rovněž opustili, zůstali jsme tam několik dnů, načež jsme se plavili kolem Ellice, Ta-ravy, Radacku a Ralicku k Mariánskému souostroví a odtud pak na Boninské ostrovy.

Zná snad milý čtenář z cestopisů nebo z pouhé mapy tato krásná souostroví, jimž vykvete významná budoucnost z námořního spojení mezi Kalifornií a Čínou? Těch osamělých, ve středu světového moře mizících vodních vil se budou dotýkat velké podmořské obchodní dráhy, od nichž se jim dostane zalidnění, bohatství a věhlasu, budou se však muset zříci poetického kouzla osamocení, které zlákalo již mnohého plavce -jenž lovil na nejzazším severu velryby a zatoužil po svěží zeleni pevniny.

Kdo proplul širým oceánem, jehož vlny vypínají mezi Amerikou a Asií; kdo poznal z vlastní zkušenosti obtíže, námahu a strádání takové cesty a kdo den za dnem toužil po zeleném místečku pevniny, na němž stálým pohledem na temné vlny by mohlo znavené oko pookřát a na němž nejistému chodu námořních cestovatelů by našla uvyklá noha pevnou půdu, pochopí nekonečnou radost Lytkeho, ruského cestovatele kolem světa, a jeho mužů, když dne 1. května 1828

spatřili Boninské ostrovy, jejichž prozkoumání a bližší zeměpisné určení náleželo mezi úlohy výpravy.

Spatřil čtyři z příkrých pohon sestávající souostroví, jejichž jednotlivé ostrovy se k sobě tak těsně družily, že bylo téměř nemožné rozeznat je z dálky. Zamířili k nejbližšímu souostroví, které kromě holých pobřežních skal se honosilo bujným zalesněním. Pojednou zpozorovali nepatrný mráček kouře, vystupující z houštin blízkého předhoň nebetyčných výšin.

Lytke věděl, že tento ostrov není dosud obydlen; mohli to tedy být pouze lodníci ze ztroskotané lodi, z jejichž ohně vystupoval kouř. Pojednou objevili opodál malou anglickou vlajku, pročež Lytke vyslal okamžitě člun s potravinami, aby snad polovyhladovělým nešťastníkům poskytl ihned občerstvení.

Muži v člunu byli překvapeni rozkošnou krajinomalbou. Příkré, divoce rozštěpené skalní útesy fantastických forem, tu i tam rozpukalé a někde přirozenými tunely proražené, se vypínaly nad mořem a za nimi nádherný palmový pás pokrýval příkře stoupající výšiny.

Člun byl ovšemřízen směrem k místu, odkud vystupovaly obláčky dýmu, a když se bezprostředně přiblížil k pobřeží tak, že jeho stěny umožňovaly vyhlídku do pozadí, namanul se jejich zrakům vjezd k úzké, hluboké zátoce, svírané kolem nedostupnými čedičovými skalami, bohatými na temné jeskyně a výběžky, částečně šedožlutě, částečně temnohnědě zbarvené, ale nahoře i na všech výběžcích příjemně a smavě zdobené a ověšené bujnou zelení a překrásně kvetoucími úponkovými keři. U jedné z obrovských okrouhlých balvanů nápadně utvořené skalní stěny se zahýbal průnik na sever, načež se ocitli v úzké zátoce s písčitým pobřežím, kde v pozadí se rozkládal hustý les.

Zde již čekali na pobřeží dva muži v úboru anglických námořníků; byli však bosí. Když spatřili člun, opustili výšinu a pokyny označovali místo vhodné k přistání. Oba námořníci, z nichž jeden pocházel z Norska a druhý z Německa, náleželi k mužstvu lodi “Williams”, podnikající výpravy na lov velryb. Tato Loď byla před dvěma lety zachvácena v tomto zálivu děsným orkánem a byla vymrštěna rozbouřenými vlnami na skalní stěnu; utonula v hlubinách zátoky. Mužstvo se zachránilo a bylo brzy přijato na palubu jiné rybářské lodi, a Wittrin a Petersen -tak se nazývali námořníci – si vyžádali svolení, aby směli prožít příjemnou robinsonádu na romantickém ostrově do přistání jiné lodi.

Takový byl asi obsah první, velmi živé rozmluvy dvojice obyvatelů ostrova s příchozími, načež zavedli námořníci své hosty do svého příbytku, aby je pohostili.

Ve stínu nádherně se vypínajících stromů, jejichž koruny se teprve v povážlivé výši snoubily, kdežto níže postrádaly větve, umožňujíce tak rozhled do okolí a podobajíce se nádherným

pletivem zdobené sloupové síni, vyjímal se pěkně malý, z trosek “Williamsu” zřízený domek, před nímž způsobně upravená studnice – do země zakopaný sud – značně přispěla ke vzhledu malého obydlí.

V přátelsky soucitném úmyslu přinesli lodníci potraviny, aby domněle strádajícím nešťastníkům přispěli na pomoc, a zatím tu kynul z každého koutu hojný nadbytek; namísto, aby nabídli námořnické potraviny prostřední jakosti hladovějícím, byli pohoštěni nejdelikátnější večeří. Ze stáda více či méně ochočených vepřů, kteří po ostrově pobíhali, byl rozveselenými krotiteli jeden zastřelen; také bohatě oživený holubník posloužil chutnou pečení a příkrmem byly chutné brambory, občerstvující melouny z nedaleké zahrádky, bezinková polévka, čerstvé fíky a moruše, svítek, želví vejce a různě připravené ryby. Večeře byla zakončena vonnýmčajem z listí sassafrasu (Laurus Sassafras), který tu divoce roste. Oba obyvatelé ostrova si zvykli na tento nápoj rychle a také hosté se vyslovili o jeho lahodnosti pochvalně.

Péče hostitelů byla neobyčejná; vždyť i o jídelní příbor se postarali, aby usnadnili společnou hostinu. Poněvadž postrádali dostatek lžic, připevnili k několika půlím lastur násadky z větviček vějířovitých palem a nedostatek byl okamžitě odstraněn. Robinsonáda neobyčejně podporuje lidskou vynalézavost. Také vnitřní zařízení dřevěného domku působilo příznivým dojmem a nasvědčovalo náklonnosti k pořádku obou obyvatelů. Nábytek se skládal hlavně z lodních beden a dvou závěsných lůžek a sestaven byl dost vkusně. Dokonce i několik z lodi zachráněných knih trůnilo na povýšeném místě; v dlouhých zimních večerech poskytovaly majitelům zábavy i poučení v této odloučenosti. Též o osvětlení k večerní četbě bylo hojně postaráno rybím tukem, který tvořil hlavně náklad lodi.

Pozdě do noci seděla veselá společnost pod nádhernými stromy u domku, oddávajíc se všemi smysly požitkům nádherné noci; neboť brzy se přidružila k příjemnosti místa a podnebí

bleděstříbrná zář měsíce, který se objevil na jasném nebi v celé své nádheře. Takové chvíle jsou nezapomenutelné a vrhají zářný paprsek vzpomínek na celý náš život.

Shromáždění použilo magické osvětlení k výletu na písčité nábřeží, kde se ve velkém množství shromažďovali želvy, aby kladly vejce; bylo právě období, jehož tato podivuhodným instinktem puzená zvířata používají k výletům na písčitá pobřeží, aby kladla vejce. Na těchto místech zůstanou pak celé léto v houfech, aby vyčkala vylíhnutí mláďat a na podzim se s nimi vydala na pouť do širého moře.

Prostora děr zvířaty vyhrabaných v písku vynucuje obdiv. Takové podzemní hnízdo stačí pro značné množství vajec, které želvy do něho rychle nanesou, načež je opatrně pískem zahrabou, aby půda povrchem neprozrazovala místa, kde bylo hnízdo vyhrabáno. Tak chráněna jsou vejce bezpečně proti chtivým krkavcům, kteří se v těchto krajinách vyskytují v hejnech, ale nikoliv proti rypákům kanců, chtivých tohoto tučného oběda. Před nimi není jediné hnízdo v bezpečí, ačkoliv teprve ztroskotáním “Williamse” přišli na ostrov; jejich neobyčejné a rychlé rozmnožení ohrožovalo v pravém slova smyslu želví osady.

Je věru neuvěřitelné, jaký nepořádek a změny způsobí mezi původní zvěří nějakého osamělého místa zdomácnění nového zvířete. Tak příkladně australský neokřídlený kivi nepřežil na Novém Zélandě zdomácnění evropského psa a také tamějším kakapům, podobajícím se našim kukačkám, v nižším větvoví hrozí úplné vyhubení evropskými kočkami. Nejen tedy nad celými kmeny divochů bývá vyslovován příchodem bělocha rozsudek smrti, nýbrž i domácí zvířata, která jej doprovázejí, přinášejí zkázu a zánik volně žijící zvířeně divokých krajů.

Podivuhodná je bezbrannost velkých želv, jejichž průměrná délka činí nejméně pět stop; volnost jejich pohybu na pevnině neobyčejně usnadňuje pronásledovatelům lov, kdežto ve vodě hbitě plovoucí zvíře zřídka upadá do rukou nepřátel. Pravidelně dvou silných mužů je zapotřebí, aby těžké, po písku se plazící

zvffe obrátili. A jakmile leží na hřbetě, nemůže se již obrátit, a silná rána do krku stačí, aby bylo usmrceno. Jeho obrana spočívá jen v bezmocném mávání ploutvovými nožkami, které se podobají veslům. Ostré čelisti svého kusadla nedovede použít.

Oba vystěhovalci nazvali místo Port Lloydem a poněvadž Lytke zde našel vše, co potřeboval k opravě své lodi, umínil si, že zde krátkou dobu zůstane. Zatím nebyl dostatečný čas, aby se seznámil se společností živoucích, romantický ostrov obývajících tvorů.

Kromě rozmanitých ptáků od sokola z pahorků po pelikána, jenž žil jen na písčitém pobřeží, jej neobyčejně zajímali obyvatelé mořského dna. Na pobřeží bylo nesčetné množství rozkošných míst, odkud bylo možné pozorovat korálové útvary v hlubině, z níž běložlutý písek se nádherně leskl v křišťálových vlnách moře. Mezi jednotlivými, polypy oživenými korálovými kmeny pestřily se hvězdice, sumýši a mořské ježovky obdivuhodné velikosti a krásy a nad nimi se hemžilo v průhledné pobřežní vodě, skoro dvacet stop hluboké, tisíce nádherných ryb a doridů, jejichž lesklý šarlachový háv se rozkošně vyjímal v čistých vlnách.

Stálé pohyby této věčné měnící se podmořské scenerie, oživené živočichy všech tvarů a barev a neustálé dmutí a klesání vln, z nichž každá nové živočichy přivádí, poskytuje divadlo, jaké znají jen pobřežní obyvatelé tropických krajů. Cenné druhy ryb skýtají velmi chutnou potravu, rovněž i raci a krabi nejrozmanitějších druhů, kteří se nejen ukrývají v podmořských děrách ve skalnatém nábřeží nebo vycházejí na lup na korálové útvary, nýbrž i hojně oživují veškeré potoky, vinoucí se lesními údolími ostrova.

Ještěrky a hadi na ostrově vůbec nebyli a savci byli protivně zastoupeni příšernou krysou a neobyčejně velikou letařkou, která podle podoby svého těla byla nazvána létacím medvědem (Pteropus ursinus). Podnebí bylo výborné a oba obyvatelé vypravovali, že ani v zimě nezatouží po obuvi a že parna letních dnů bývají příjemně zchlazována čerstvým mořským vánkem.

Příroda zde tudíž v hojnosti shromáždila vše, aby ta místa poskytovala příjemný útulek člověku; bohužel však pobyt bývá často znepříjemňován zemětřesením a hroznými bouřemi. Včínských a japonských mořích vynikají orkány nezřídka hroznou zuřivostí a působí svou děsnou silou spousty i na Boninských ostrovech. Dokonce i uvnitř zátoky se vody rozbouří tou měrou, že tvoří jedinou dmoucí se spoustu bílých pěn. A nastane-li zde nikoliv řídké zemětřesení, otřásá se země až do základů a vlny pak dosahují takové výšky, že zaplaví veškeré roviny a údolí ostrova. – a

Wittrin a Petersen opustili s ruskou výpravou své sídlo a Boninské ostrovy zůstaly krátkou dobu výhradním rejdištěm zdivočelých kanců a létacích medvědů. Potom tam založili dva podnikaví muži Richard Millichamp z Devonshiru v Anglii a Mateo Mozaro z Dubrovníku zároveň s jedním Dánem, dvěma Američany a domorodci ze Sandwiche – pět mužů a deset žen – osadu, jejíž obyvatelstvo bylo záhy rozmnoženo námořníky z různých lodí. Lidé zde pěstovali sladké brambory, kukuřici, tykve, úžovník jedlý, banány, ananasy a různé jiné ovoce v takovém množství, že četné přistálé lodi mohli úplně zásobovat těmito plodinami. Také tabák vynikal znamenitou jakostí a jeho keře dosahovaly i výše pěti

stop. Později si kolonisté vypracovali jakousi ústavu. Vládní záležitosti obstarával náčelník s dvěma rádci, kteří bývají voleni na dva roky.

Tuto skupinu ostrovů jsme tedy chtěli navštívit, když kapitán nenadále nařídil, aby se loď uchýlila poněkud na jihozápad. Toto opatření ze mne vynutilo údiv.

“Chcete se Boninským ostrovům vyhnout, kapitáne?” tázal jsem se.

Vdechl s rozvahou křepeláka, pátrajícího po šampiónech, několik doušků mořského vzduchu a jeho obličej neobyčejně zvážněl.

“Vyhnout se? Hm, ani mne nenapadá! Ale přiznáte, že učiníme lépe, budeme-li se držet poněkud od pevniny.” “Proč?”

“Čichejte ten vzduch! Nepozorujete nic?”

Nemohl jsem přes veškerou pozornost ani fialkovou ani jinou vůni objevit v obvyklém, solí prosáklém vzduchu, pročež jsem odpověděl:

“Nepozoruji nic.”

“A nevidíte také nic?”

Pátral jsem v širém okolí. Na severovýchodě, kde se obloha dotýkala obzoru, se zdálo, jako by nebe bylo opředeno lesknoucím se babím létem, na jehož vrchním okraji se jevil malý světlý otvor v průměru sotva jedné stopy. Zjev byl tak jemný a pěkně kreslený, že se zdálo jako by dechem vodní víly byl vykreslen na obzoru, a já věru nechápal, v jakém poměru mohou být tyto sotva znatelné čáry s nenadálou změnou našeho směru.

“Pozoruji jen ty nevinné čáry na severovýchodě.”

“Nevinné? Tak je může nazývat člověk, který není námořníkem, nebo i starý, na moři vyrostlý lodní medvěd, který se ocitne poprvé v těchto vodách. Ale nedůvěřujte tomuto nebi; tváří se jako siréna a následky pocítíte brzy.” “Bouře?”

“Bouře? Kdepak! Chcete přirovnávat medvěda k rejskovi? Obě zvířata prý patří – jak mi kdysi kdosi namluvil do jedné třídy dravců a pochybuji, že byste bručouna z medvědího brlohu vlákal do pasti na myši. Tak je to i zde. Bouře a to, čeho se musíme obávat, náleží do jedné třídy nesnází, které se plavcům staví do cesty; ale největší bouře a tajfun se od sebe liší jako medvěd od rejska.”

“Tajfunu se musíme obávat?’ tázal jsem se napolo ulekán a částečně spokojen, že se mi naskýtá příležitost být svědkem těchto hrozných přírodních úkazů.

“Ano, tajfun. V deseti minutách nás překvapí. Je to jedenáctý nebo dvanáctý, který mne v těchto vodách překvapil a znám

proto příliš dobře tento drah májového vánku. Bývá pravidelně oznamován různými úkazy, ale žádný není tak nebezpečný, jak tato ďábelská síť. Uvidíte, Charleyi, v pěti minutách zahalí ty sítě celou oblohu a změní se v nejtemnější mrak. Ten bílý ostrov tam zůstane, poněvadž tajfun potřebuje místo, kudy by dýchal. Je to zkázonosná tlama. Pokuste se, abyste se dostal do své kajuty a nevystrčte hlavu dříve, dokud vás nezavolám, nebo dokud náš dobrý ,Vítr’ nezakotví navždy na dně mořském.”

“Není mi to zrovna vhod, kapitáne! Nemohl bych zůstat na palubě?”

“Mou povinností je odkázat každého cestujícího na kajutu, ale učinil-li bych u vás výjimku, pak bych vás musel dříve upozornit, že první nebo druhá vlna vás smete do moře.”

“Tomu bych nevěřil. Nejsem poprvé na moři a bojíte-li se o mne doopravdy, přivažte mne lanem k stožáru nebo kdekoliv jinde.”

“Nuže, budiž! Ale jen za této podmínky. Bude-li však stožár smeten do hlubin, bude i po vás veta.” “Opravdu? Potom však ani z lodi mnoho nezůstane.”

“Well! Spoléháte-li se tedy na stožár, připevním vás sám k němu.” Uchopil silné lano a pevně mne přivázal.

Zatím byla zahájena na palubě horečná činnost. Vzpěry a ráhnové provazy byly sňaty a veškeré pohyblivé zařízení upevněno, nebo vikýřem spuštěno do podpalubí. Každý kus plachtoví byl svinut a nahoře na ráhně zůstala jen výpomocná plachta, aby byla usnadněna práce kormidelníka. I na paprsky kormidlového kola byla připevněna lana pro případ, že by pouhá ruční síla nestačila k ovládání vlnami zachváceného kormidla. Konečně byl ucpán každý otvor u vikýřů, jak jen bylo nejvíce možné, aby voda nevnikla dovnitř.

A nyní, když byla veškerá opatření uskutečněna, vypukla přesně po uplynutí deseti minut bouře, jak správně kapitán předvídal. Celá obloha byla zahalena černými mraky a vlny

nabyly temného jakoby pekelně výhružného zbarvení. Dosud nebyly neklidnější než dříve, ale každá vlna se podobala černému pardálovi nebo huňatému zubrovi, který si odpočívá, aby nabral sil k nenadálému skoku nebo útoku.

Bílý ostrov se rozšířil; podobal se nyní okrouhlému oknu, jímž se dere jemný, žlutočervený dým. Pojednou se ozval dušený šelest z vln a z dálky zazněl zvláštní pozounový tón.

“Pozor, hoši, blíží se!” volal kapitán pronikavě. “Nestůjte volně, chopte se lana!”

Pozounový tón se blížil, zazníval stále silněji a – pojednou přikvapila čemá, vysoká, skoro kolmo vystupující vlnová zeď a za ní orkán, který ji vyrval z hladiny a hnal před sebou. V nejbližším okamžiku by nebyl ani patrný výstřel obléhacího děla, vypálený vedle; vodní stěna nás dostihla, vrhla se na nás a úplně nás zaplavila.

“Odolej, můj dobrý .Větře’, odolej!”

Tato slova mi tanula na mysli a – loď jakoby je vyslyšela. Sevřená příď se mocně pozvedla z černé, řvavé hlubiny. Tento okamžik dodal moři úplně jiný vzhled. Zdánlivě nebetyčné vlny se valily ze všech stran na nás a přes palubu; ještě jsem cítil dotek konce prvé, když mne druhá již hrozila polknout. Sotva mi vždy zbyl okamžik času, abych popadl dech. A kolkolem vše hučelo a řvalo, šumělo a vřelo, klokotalo a pěnilo se, svištělo a naříkalo, vrzalo a sténalo, skřípalo a praskalo – a nejen kolem, nýbrž i ve mně, jakoby strašný tajfun řádil v mých kostech a svalech, v mých žilách a šlachovém tkanivu a v celém tělesném ústrojí.

Kapitán se držel rozvinutého lana a uchopil námořní trubku; jen její ostrý, pronikavý zvuk nepatrně vynikal z děsného chaosu obklopující nás bouřné harmonie. Jeho rozkazům bylo porozuměno a přes nadlidskou námahu, které vyžadovaly, byly rychle vykonány. Hrstka odhodlaných námořníků se vždy vrhla na ohrožená místa. Kdo v takových okamžicích pozoroval tyto silné, k smrti odhodlané lidi, pochopí jejich cenu pro loďstvo.

Tri muži stáli u kormidla a nebyli s to, přes veškerou námahu je ovládat; byli nuceni konečně použít lana.

Vlny bily tak silně, že hrozily rozmačkat loď; každým okamžikem nás překvapila vysoká vlna a hlavní stěžeň, k němuž jsem byl přivázán, se ohýbal jako bičová násadka. Světlý otvor se zacelil; načež jsme se nenadále ocitli v temné noci, z jejíž tmy se tu a tam zaleskl pouze pěnivý hřeben vln. Orkán řádil dvě, tři, čtyři hodiny. Nikdy jsem se necítil tak bezmocným vůči požáru prérie, vůči dravci či vůči jakémukoliv přírodnímu jevu, jako nyní. Tehdy jsem pocítil celou malichernost lidské slabosti, která nás sklání do prachu před Všemohoucím… Vzpomněl jsem si na onu bouři na genesaretském jezeře a na volání učedníků: “Pane, zachraň nás, umřeme!” A i kdyby loď byla nejlépe a nejpevněji

stavěna, tak přece vzrušeně bije zkušené a odhodlané srdce v kapitánově nitru a i kdyby všichni muži konali své povinnosti, to přece je, která je s to loď zničit.

Nikdy jsem dosud nezažil takovou vzpouru živlů; každou minutu jsem byl připraven, že budu od stožáru urván a svržen do rozvířeného moře. Zábradlí kolem paluby již zmizelo, bylo předměty z různých míst urvanými vlnami zpřeráženo a

smeteno. Pojednou nastala asi minutová přestávka, v jejíž nerušeném klidu slyšel člověk údery tepny. “Pozor, hoši! Nyní se tajfun zdvojnásobí!”

Sotva dozněla kapitánova slova; mihl se nad námi oslňující blesk; následovaný hromovým úderem, pod nímž zadunělo moře a otřásla se země, načež se opřel tajfun do hladiny, až vlny stříkaly nad náš nejvyšší stožár. Proudem vln jsme byli uchváceni a otáčeni kolem vlastní osy – všeobecný výkřik smrtelného zděšení, hrozné praskání a vrzání – – – pojednou vše náhle umlklo, jako na pokyn všemohoucího velitele a jen údery vln o lodní boky nám zaznívaly k uším.

“Přední stožár je pryč,” křičel kapitán hromovým hlasem. “Přesekněte lana, rychle, přetněte! přetněte! přetněte, proboha!…”

Kdo měl ruce, ozbrojil se sekyrou. Loď se skláněla přídí do hlubin; silné, tupé údery se ozývaly – a ve vlnách to šumělo a bouřilo. Loď se otřásla a příď se hlouběji naklonila a zatím vlna za vlnou se hnala přes palubu a zaplavovala nás. “Rychleji, rychleji, hoši, nebo bude po nás veta!” volal Turnerstick.

“Ahoj, kapitáne,” zvolal vrchní lodník. “Čelen rovněž z přídě! Visí na stožáru!” “Jen pryč s ní!” zněla odpověď.

Mihl se kolem mne jak střela, aby se na místě přesvědčil o stavu věcí. Opět se ozvaly údery, načež před námi vytryskla voda a příď se vynořila do výše.

“Ahoj! Vzadu vše v pořádku?” “Aye, aye, sir!”

“Well! Vytáhněte jednu plachtu; potřebujeme jí, tajfun je již pryč!” Vrátil se ke mně.

“Ach, Charleyi, žijete ještě?’ “Trochu.”

“Docela tedy ne? Věřím! Patrně jste se namlsal hodně slané vody, která každému nechutná. Chcete, abych vás odvázal?”

“Přál bych si, sir, ale – – minula již bouře?”

“Tajfun se dostaví náhle a zrovna tak rychle zmizí. Ale dal nám! Přední stěžeň a čelen s čnělkou nám urval; děkuji však Bohu, že pouze této ztráty musíme želet. Vlnobití ještě potrvá.”

Odvázal mne. Jen s největší námahou jsem se udržel na nohou na lodi zmítané prudkým vlněním a dmutím vln. Temná rouška mraků se začala na několika místech vyjasňovat; opět nastal den a brzy zazářily též první sluneční paprsky.

Na palubě byla hrozná spousta. Nevšímal jsem si však ničeho, nýbrž sestoupili jsme s kapitánem do spodních částí, abychom si prohlédli účinky bouře. V oddělení pro zboží se rozhostil hrozný nepořádek. Sudy, balíky, bedny a menší balíčky ležely porůznu rozházeny a nám se teprve po velké námaze zdařilo proklestit si zbožím průchod. Sotva jsme však byli hotovi, odstrčil mne kapitán a pospíchal nahoru.

“Co je, kapitáne?”

“Voda ve vnitřku! Loď proražena!”

Vystoupil na palubu, aby poslal okamžitě mužstvo k pumpám, a já se zatím snažil připravit hadice. Neuplynuly ještě ani dvě minuty, když bylo zahájeno čerpání, a lodní tesař pak začal pátrat po trhlině a ucpávat ji. Obtížné věru dílo, ale

přece se zdařilo, tak že jsme se aspoň na okamžik cítili v bezpečí.

Část mužstva byla zaměstnána čištěním paluby, a také byly zřízeny prozatímní čelenní stožár a výpomocné stěžně. I zábradlí bylo poněkud poopraveno, načež kapitán nařídil kormi-delníkovi zahnout rovně na sever.

“Nyní se snadno dostaneme až na Port Lloyd,” prohodil. “Jak jsme vzdáleni?”

“Díval jsem se již,” odvětil. “Tajfun nás hnal okruhem. Nutno vám totiž vysvětlit, Charleyi, že tato proklatá bouře neřádí pouze jedním směrem, jak četní námořníci a učenci tvrdí, nýbrž omezí se často na malou, ostře ohraničenou prostoru a doráží pak ze všech stran. Není příkladně vyloučeno, že v době, kdy jsme byli zmítáni tajfunem, plula jiná loď několik mil od nás při slabém větru, aniž by se něco dozvěděla o crkánu. Snad pouze vzedmutí vln bylo patrnější. Orkán nás tedy honil okruhem a můžeme tudíž přes naše špatné plachtoví dostihnout Port Lloyd ještě před večerem.”

“To je nádherné – ačkoliv Boninské ostrovy v době tajfunu jsou nebezpečným sousedem.”

“Proto jsem změnil směr, ale přece jsem rád, že nejsme příliš daleko. Trhlina je ucpaná jen prozatímně, stěžně nemáme a ve vnitřku je rovněž vzorný pořádek. Patrně budeme poněkud zdrženi na Port Lloydu, abychom se přizpůsobili k další plavbě. Jsem věru rád, že jsem sám vlastníkem lodi a tudíž jen sobě zodpovědný za takové věci. Ale vy se budete nudit, Charleyi!”

“Sotva, mistře Turnersticku!”

“Oh, jistě! Nejsou tam koncerty, ani divadla, ani časopisy, ani knihovny, které vy rád navštěvujete. Ani lovci neskýtá ostrov vyražení, poněvadž tam nejsou bizoni ani leopardi a – -”

“Ale divoké kozy a zdivočelí kanci, želvy a různé vodní ptactvo v hejnech, kapitáne!” “Myslíte?”

“Ovšem! Tvrdím vám to!”

“Hurá, to je nádherné. Postřílím tedy několik tuctů koz, několik mandelů kanců, několik kop želv a několik set alek.” Usmál jsem se.

“Chcete skutečně střílet alky v této končině?’

“Proč ne, jsou-li zde! Jsou neobyčejně tučné a tak hloupé, zeje lze ubít klackem dříve, než si domyslí, že jim hrozí nebezpečí.”

Dobrý a počestný master Frick Turnerstick byl totiž velkým lovcem před Hospodinem; nebál se ani člověka ani dravce, ale byl stižen jednou nemilou vlastností, že totiž jeho údery pěstí vždy dopadly tam, kam byly namířeny, ale jím

vystřelené koule letěly vždy jihozápadně, mířil-li na severovýchod. Honba na alky, při ráž lovci používají raději klacků než ručnic, se zdála pro něho proto nejzajímavějším loveckým zaměstnáním, proto toho velice lituji, že Boninské ostrovy neměly tolik slušnosti, aby se byly vyřinuly z vody poněkud blíž jižního pólu.

Před západem slunce jsme spatřili ostrov Peel, nejjižnější z tří největších Boninských ostrovů, u něhož se rozkládá i hlavní přístav, a za půl hodiny potom jsme zakotvili v Port Lloydu. Zde bylo moře úplně klidné a nepozoroval zde nikdo ani nejnepatrnější známky tajfunu, který nás na širých vlnách postihl. Zdálo se tedy, že kapitánovo tvrzení o omezené prostoře řádění tajfunu bylo správné. My však zakusili skutečný a pořádný tajfun a nemohli jsme nic namítat, když tímto jménem v této krajině jsou označovány i jiné orkány a bouře.

Jinde obvyklé zvyklosti při zakotvení nebyly. Přiblížili jsme se ke břehu jak jen bylo možné a spustili jsme kotvy. Jiná loď

zde nebyla, pročež jsme vyvěsili jen malou vlajku Unie a vypálili jeden výstřel, abychom oznámili příjezd a svoji národnost.

Za bouře jsme pozbyli dva čluny. Usedli jsme s kapitánem do malého lodního člunku a vystoupili na pobřeží. Obyvateli ostrova jsme byli srdečně uvítáni a pochutnali jsme si znamenitě na čerstvé, na pevnině upravené večeři. Za večeře si Turnerstick neopustil pro něho důležitou otázku:

“Naskýtá se tu, pánové, příležitost k lovu?” “Velmi dobrá!” zněla konejšivá odpověď. “Jaké druhy zvěře se zde vyskytují? Alky?” “Nikoliv!”

“Tuleni?” “Nikoliv!” “Lvouni?”

“Také ne!”

Dobrý kapitán se tedy skutečně těšil na lov klacky. Bohužel koval záměr bez znalosti poměrů. Konečně se tázal: Jaká zvěř je zde tedy?”

“Kanci, kozy, želvy, vodní ptactvo a létací medvědi.”

“U všech všudy! Nedobíráte si mne? Jakživ jsem dosud neslyšel, že by medvědi také létali! Nebo je ta bestie docela jiného druhu, než ta, kterou pravidelně nazýváme medvědem? Známe jen lední medvědy, potom hnědé, šedé a černé, dále mývaly a ony medvědy, které příležitostně tvoříme ve vzteku z leckoho. Mluvte tedy, Charleyi! Vy jste přece přírodoznalcem na naší výpravě ,Větru’.”

“Pteropus ursinus, “odvětil jsem, tváře se vážné.

“Perotus purgiluts! Jaká je to řeč? Mluvte přece, jak vám zobák narostl.” “Well, řeknu tedy .netopýr’, rozumíte-li tomu lépe.”

“Netopýr? Hm, věru komický nápad udělat z netopýra medvěda! Jak velké je to zvíře?”

“Osm až devět palců dlouhé a s roztaženými křídly až tři stopy široké. Žije pravidelně na vějffovitých palmách a náleží k oněm nečetným letounům, kteří v noci spí a v jasných poledních hodinách si hledají potravu.”

“Je to také mým zvykem, náležím tedy také k Feroques pur-gatus, nebo jak jste pojmenoval tu zvěř! Netřeba se jim tudíž mne obávat; budu si všímat koz, kanců a želv. Ale kozu zastřelit není zrovna hrdinstvím, viďte, Charleyi?”

“Hrdinstvím to ovšem není, ale často nebezpečné. Vzpomeňte si na kamzíky! Zdejší kozy jsou divoké a pahorky velmi příkré a někde nedostupné.”

“Nejsem přítelem šplhání, poněvadž pravidelně kolísám buď napravo nebo nalevo, ale jistě vždy tam, kam nemám… A vyšplhal-li bych se třicet provazců nahoru, jsem přesvědčen, že bych padl padesát provazců dolů. A co želvy? Lze jich zde nalovit aspoň na pořádnou želví polévku?”

“Snad, milý kapitáne!”

A ihned se také nabídl jeden osadník, jenž dříve bydlel na ostrově Marquesas, že nás zavede k místu, kde snad dopadneme nějakou želvu. Měsíc svítil jasně a večer byl vskutku krásný. Ubírali jsme se s ním nádherným palmovým lesemk malé osamělé zátoce.

Zátoka byla vroubena křovím z tahitských moruší, fíkovníků a jiných stromů, před nimiž se rozprostíralo bílým pískem zaplavené nábřeží. Sotva jsme opustili křoví, zpozorovali jsme dvě zvířata blížit se pozvolna od vody. Ozbrojili jsme se holemi a obrátili je naznak, abychom se jich mohli zmocnit. Nebyla to snadná práce, poněvadž větší želva vážila aspoň tři sta liber a menší nikoliv o mnoho méně.

“Co nyní?” tázal se Frick Turnerstick. Ostrovan, který slušně mluvil anglicky, radil:

“Nechtě je ležet až do zítřejšího rána. Nemohou prchnout a necháte si je pak odnést.”

“To je nápad!” zvolal kapitán, který přes svůj hrubý zevnějšek byl neobyčejně útlocitný. “Celou noc by museli snášet nebozí tvorové smrtelné úzkosti, které nepřeji ani zvířeti. Škoda,

že jste nevzal své ručnice. Byl byste mohl účelně použít dvě koule.”

“To by bylo věru velmi udatné!” prohodil jsem. “Copak nemáme nikdo nůž?” Ostrovan vyňal nůž a dvěma pevnými tahy uřezal zvířatům hlavy.

“Nyní je odneseme domů!” pravil kapitán.

Uchopil větší želvu a skutečně ji pozvedl, ale při druhém kroku ji hodil opět do písku.

“U všech stěžňů a plachet, to zvíře je těžší než naše hlavní kotva! Musíme ji skutečně nechat zde!”

Ostrovan byl jiného mínění. Nařezal fíkové hole a upravil z nich nosítka, na něž jsme snesli zvířata. Zvedli jsme je potom všichni a dopravili úlovek do obydlí.

Odtud jsme je mínili odnést do našeho člunu. Světlo pochodně ozářilo hřbet většího zvířete. “Stůjte!” zvolal kapitán. “Co je to zde? Ta želví polévka má již zrovna na hřbetě talíř!”

Sehnul jsem se a svítil na naznačené místo. Skutečně byla vražena do tvrdého krunýře zvířete okrouhlá plotna; vzrůstem zvířete se zvyšovala rohovina na jejím okraji a nyní se podobala malé míse vejčitého tvaru.

“A zde je nějaký nápis!” mínil Turnerstick. “Ale kdo to má číst? Není to ani anglické ani jinaké! Charleyi, napněte poněkud lépe zrak.”

Plotna byla zhotovena z bronzu, na který voda nikdy neúčinkuje; takový bronz umí zhotovit Číňané a Japonci. Pokoušel jsem se rozřešit nápis. Byla to dvě japonská jména ve svislém pořadí.

“Sen-to a Tsifourisima.” “Co je to, Charleyi?”

“Tsifourisima je ostrov, který náleží k Japonsku. Sedmdesát sedm ostrovů čítající souostroví bývá také nazýváno souostrovím Oki.”

“Hrozné, opravdu, pamatovat si takové věci!”

“Sen-to je stodvacátým dairim v Japonsku a vládl tuším od r. 1780 do r. 1817.” “A co ten chlap tropil s touto želví polévkou?”

“Želvy dosáhnou neobyčejné dlouhého věku, který se zjišťuje tím způsobem, že se někdy některá chytne, opatří se znamením a pustí opět na svobodu. Želvy se pravidelně drží vždy na místě, na kterém se vylíhly; tato byla patrně chycena někdy na Tsifou-risimě a k zjištění stáří byla opatřena jménem tehdy vládnoucího dairiho. Jak je stará, si můžete aspoň přibližně vypočítat.”

“Ani mne nenapadne, poněvadž bych snad nabyl nechutného poznání, že jsem si ulovil sedmdesát sedm roků starou želví polévku, a zajisté připustíte, Charleyi, že to zrovna nejlepší pamlsek není. Hoďte ji do člunu! Bude rozsekána a připravena a sejdu-li se někdy s tím tak zvaným dairiem nebo dominem, vrátím mu jeho čifirigimilikišskou mísu.” “Nechtěl byste mi raději tu plotnu ponechat, sir? Vzal bych si ji jako památku domů.”

“Památku? Jste to ale podivín! Na toho dairia nebo na želvu?” “Na oba!”

“Nuže, vezměte si ji! A chcete-li, vezměte si celý ten krunýř i s dairiem -jen když já budu mít svou polévku!”

Příštího rána bylo mnoho práce na našem “The wind”. Trhlina mohla být jen zevně opravena a poněvadž na ostrově nebyla loděnice, bylo potřebí pohroužit se pod vodu; tohoto úkolu jsem se podjal většinou já z té příčiny, že ostatní muži dlouho nevydrželi ve vodě. Je totiž neuvěřitelnou skutečností, že námořníci, zvláště ti, kteří vyšli z námořnické školy, plavou bud” velmi špatně nebo vůbec. Sta a sta lodníků se cítí bezpečnými na polorozbitém trojstěžníku, ale neodváží se na nebezpečnou výpravu na člunu.

V poledne, když jsme si pochutnávali na dobré želví polévce, jsem byl odměněn od kapitána za svou námahu přijatelným návrhem.

“Co myslíte, Charleyi, budou nám ty divoké kozy chutnat?” “Rozhodně.”

“Vezměte si tedy svou ručnici a pojďte! Ulovíme si jednu.”

“Souhlasím, ale navrhuji, abychom podnikli lov na ostrově Stapletonu.” “Proč?”

“Vypravovali mi včera, že je tam více a lepší zvěř.” “Well, podnikneme tam výlet.”

“Vezmeme někoho s sebou?”

“Není potřeba. Ti chlapíci honbě nerozumějí. Pojďte do člunu.”

Kdysi jsemčetl, že ostrov Stapleton je neobyčejně skalnatý a z cest po Alpách jsem věděl, jak dobré služby prokazují při slézání hor provaz a hůl s bodcem. Mé laso bylo lepší než každý provaz a brzy jsem také vypátral bambusovou tyč, kterou lodní kovář opatřil bodcem a nahoře k ní připevnil železný hák. Master Frick si mne udiveně prohlížel, když jsem se vrátil s touto výzbrojí.

“Nač ty dětské hračky, Charleyi? Chcete snad střílet kozy tím řemenem a holí?” “Pshaw! Jsem alpský lovec, sir!” odvětil jsem pyšně.

“Alpský…? Nedělejte se směšným a hoďte to přes palubu!” “Počkejme!”

Vstoupili jsme do člunu a chopili se vesel. Museli jsme urazit čtyřhodinovou cestu; celé moře bylo klidné a vítr příznivý. Jeli jsme podél několika malebně vyčnívajících skalisk západně od Peelu a Bucklanda a směřujíce stále severně, dostihli jsme konečně ostrov Stapleton a to zátoku, která hluboko zabíhala mezi příkré skály. Kapitán se srdečně zasmál a pohlížeje nahoru pravil:

“Podívejte se, Charleyi, na každou ránu aspoň dva kusy!”

Skutečně jsem pozoroval, že skalní hřbety a výběžky se hemžily kozami. Bylo tedy možné očekávat vydatný lov.

Vystoupili jsme na pevninu a vytáhli loďku, aby nebyla uchvácena

vlnami, které ostatně na onom místě stoupaly jen asi tři stopy. Potom jsme se ubírali stále nahoru.

Ocitli jsme se v skutečné alpské krajině s hrotitými cimbuřími, prudkými výřezky a ostrými hřebeny. Bambusová hůl mi neobyčejně prospívala při postupu, zatímco udýchaný kapitán za mnou lezl často po čtyřech, aby překonal příkrost skal. Konečně udýchán se zastavil.

“Charleyi, zastavte! Chcete snad až k měsíci? Pohleďte na toto údolí! Hemží se kozí havětí. Sejdeme-li dolů, padne na čtyři rány nejméně dvacet kusů.”

“Právě tam chci jít.” Udiveně na mne pohlížel.

“T… ta… tam? Slyšíte, Charleyi, někdo z nás je blázen, vy nebo já. Ale otevřeně se vám přiznávám, že jsem při smyslech. Ten člověk chce před sebe a – couvá!”

Usmál jsem se.

“Řekněte mi, kapitáne, co chcete tam před sebou dělat?” “Střílet kozy – co jiného?’.’

“Well! Pokuste se. Za každou, která se nechá od vás zastřelit, vyplatím deset dolarů.” “Nechcete tím snad říci, že neumím střílet?”

“Nikoliv, ale kozy vás nesmí větřit.”

“Větřit? Charleyi, nezazlívejte mi, ale zde patrné končí vaše vědění. Rozumí koza větru? Buďte ujištěn, že na tu zeď se s vámi nevyškrabu. Čiňte, co je vám libo, já se však nechci vrátit na loď se zlomeným vazem.”

Otočil se skutečně nazpět a oddychuje těžce, vydal se kupředu. Bylo třeba si pospíšit, nechtěl-li jsem mít lov pokažený. Ostatně nebyl bych mu dovolil se vzdálit, kdybych se nebyl domníval, že z jeho počínání mi plyne výhoda.

Šplhal jsem rychle nahoru a dosáhl konečně hřebene, odkud se výšina klonila příkře do údolí. S holí jako operou a tyčí nutnou k udržení rovnováhy jsem sestupoval – vlastně svezl jsem se po svahu – dolů a pospíchal pak nalevo, kde ústila rokle

do údolí. Tam jsem se uchýlil za skalní výběžek a s puškou v ruce jsem čekal.

Nebylo zapotřebí čekat dlouho, neboť sotva jsem se uchýlil za výběžek, hnaly se ke mně úprkem všechny kozy z údolí, z nichž udatný kapitán chtěl skolit každou ranou nejméně dvě. Hlavní údolí tvořilo právě před mým úkrytem ostrou zátočinu, proto mne zvířata nemohla pozorovat a běžela mi zrovna do rány. Dvě, tři, pět, šest ran – – – stádo zmizelo, ale šest skolených koz leželo na zemi. Právě jsem chtěl vystoupit ze svého úkrytu, když jsem zaslechl podivné sténání a funění. Něco se přiblížilo, jako těžce oddychující parostroj a pojednou se to zastavilo u skolených koz. Byl to kapitán. “Tisíc kozlů! Co je to? Kdo zastřelil ty kamzíky?” zvolal.

S hlučným smíchem jsem vystoupil ze svého úkrytu. “Já… neráčíte-li něco namítat, sir.”

“Vy, Charleyi, vy? Ale jak přicházíte sem?”

Udivením otvíral dobrý Frick ústa, jakoby chtěl všech těch tisíc kozlů najednou spolknout.

“Přes tu zeď zde. Slíbil jsem vám za každou kozu, která se od vás nechá zastřelit, deset dolarů. Kolik musím vyplatit?” Tvářil se rozpačitě a mrzutě zároveň.

“Milý Charleyi, ty potvůrky mně skutečně uprchlý, dříve než jsem se k nim mohl přiblížit a vztyčit pirátskou vlajku. Napjal jsem tudíž všechny plachty a pustil se za nimi, tak že dýchám jako včerejší tajfun. Jak mohu potom zakotvit, nabýt dechu, sejmout pušku, mířit, spustit, střelit a trefit? Od počestného námořníka nesmíte požadovat šestkrát více než jiný člověk může vykonat.”

“Copak jsem požadoval, abyste střelil třicet šest koz?” “Třicet šest? Proč vás napadlo právě toto číslo?”

“Zde je mých šest koz; šestkrát násobně je třicet šest.”

“Počet je správný,” odvětil, prohlížeje nejdřív svou ručnici a potom mé kozy. “Poslouchejte, Charleyi, rozumí ta stvoření skutečně větru.”

“Ovšem. Mají neobyčejně vyvinutý čich a potom vás patrně slyšela i viděla, neboť velký a silný jste dost a váš dech jsem slyšel na osmdesát kroků.”

“Snad si nemyslíte, Charleyi, že se zalknu pro jednu kozu? Ani mne nenapadá! Komu se můj dech nelíbí, nechť… nechť…”

Byl tak pohněván, že nemohl ani ukončit větu. Zasmál jsem se srdečně a podal mu ruku. “Nermuťte se proto, sir! Ulovili jsme šest pořádných kusů; ty nám pro dnešek stačí.”

“Myslíte?” zvolal a měřil si mě ostře svým zrakem. ,A co řeknou moji hoši na lodi? Charley zastřelil všechno a kapitán nic. Ať se na místě propadnu, odejdu-li dřív, než zastřelím svých šest koz, slyšíte? Aspoň šest! Nyní vím, že ta zvěř rozumí větru a zařídím se podle toho. Půjdete se mnou, nebo zůstanete zde?”

“Ovšem, že zůstanu s vámi, ale prosím, abyste ještě chvíli zůstal zde.”

“Proč? Nezbývá mi mnoho času, poněvadž by mi ta zvěř utekla a já bych ji do své nejdelší smrti nedohonil.” Musel jsem se opravdu srdečně smát.

“Myslíte doopravdy, že ještě tyto kozy dohoníte? Pomozte mi ukrýt těchto šest v houští a přikrýt je kameny, načež vyhledáme místo, kde vám přijde něco do rány.”

Odnesli jsme úlovek do bezpečného úkrytu, načež jsme se dali směrem k jiné výšině, odkud jsme mohli přehlédnout údolí. Tato cesta způsobila kapitánovi mnohé obtíže. Pojednou zvolal udýchán:

“Zastavte, Charleyi! Plahočím se sem a tam a přece kupředu nemohu. Půjčte mi svůj bambus.” “Hodil byste ho ještě přes palubu?”

“Copak jsem se potuloval, jako vy, ve všech končinách světa, abych poznal země a jejich obyvatele? Jak mohu tedy vědět, jaké obtíže člověka mohou potkat? Jak zavléci trojstěžník do přístavu, vím, ale jak se může námořní kapitán vyškrabat na tyto skály – to přece nemohu vědět! Nuže, nastoupit a vpřed!”

S holí v ruce postupoval snadněji a rychleji. Když jsme vystoupili nahoru, zpozorovali jsme opodál v údolí četné stádo, které se klidně páslo. Kapitán chtěl, jako dříve, přiblížit se přímým směrem ke zvířatům. Zadržel jsem ho.

“Stůjte, příteli Turnersticku; tímto způsobem opět vyplašíte zvěř. Zde je dobrá cesta, nuže, jděte a postavte se onde pod ten strom. Já půjdu nalevo a naženu vám zvěř do rány.”

“Well, tak to má být! Pospěšte si, abyste dorazil včas; než uplyne pět minut, musím jich mít šest!” “Dvěma koulemi?”

“Pshow! Prostřelím každou nejméně třikrát.”

“Stěží! Nepoužijete raději mou opakovači kulovnici? Opětně jsem ji nabil, je v ní tudíž dvacet pět ran, které všechny můžete vystřílet.”

“To je věru znamenité! Dejte sem a ukažte mi, jak se z toho střílí.”

Vysvětlil jsem mu ústrojí ručnice; podal mi pak svou .sváteční’ pušku a pospíchal na naznačené místo. Jeho hranatá postava s turistickou holí, pohybující se kupředu nejistým krokem námořníka a stěží udržující rovnováhu, působila neobyčejné komicky.

Byl jsem dříve na místě než on. Jakmile jsem zpozoroval, že již čeká pod stromem, přiblížil jsem se ke zvěři a střelil dvakrát. Prvou ranou jsem náhodou skolil jeden kus, druhá byla méně šťastná, poněvadž jsem nebyl zvyklý na pušku. Postřelená koza se úprkem pustila na protější pahorek.

Ostatní zvířata spěla rovně do rány udatnému Fricku Tur-nerstíckovi, který nechal zvířata přiblížit se až na čtyřicet kroků, načež vystoupil a začal mířit. K nemalému překvapení jsem pozoroval, že nevystřelil. Utíkal jsem za zvěří, a viděl jsem, že mi dává něco najevo různými posunky, dupá netrpělivě nohama a stále míří, ale rána nevyšla. Kozy pádily kolem něho; obrátil se, opět mířil a pravicí stále horečně hmatal po ručnici.

Zatím zvířata uprchlá a já dospěl až k němu.

“Proč jste nestřelil, sir,” tázal jsem se ho s údivem.

Obrátil se ke mně. Jeho jinak dobromyslný obličej byl rozpálen vztekem jako pivoňka a jeho hlas se podobal hromobití, když mi odpovídal:

“Copak mohu? Já střílet? Já? Snad vy! Styďte se, Charleyi, že nejste ani tak obezřelý, jako ta zvířata. Hodné kozičky byly aspoň tak slušné, že mi plavaly zrovna před hlaveň a vy nemáte ani tolik rozumu, abyste se schoval. A nyní se ještě tážete, proč jsem nevystřelil. Co kdybych vás byl zastřelil?”

“Mě?” tázal jsem se udiven nad touto výčitkou. “To je přece nemožné, vždyť jsem byl aspoň dvě stě padesát kroků za zvěří!”

“Nevadí! Rozumím tomu přece! Jsem starý, zkušený muž a vy jste ještě mladík. Dovolte, abych vám vypravoval následující historku: master Cornpush, jehož vůbec ani neznám, přijde ke mně a vypravuje mi věci, které mne mohou rozčilit na nejvyšší stupeň. Uchopil jsem ho a hodím ho z druhého poschodí do prvního, nebo vlastně – chtěl jsem ho shodit z druhého poschodí do prvního. On však byl báječně nešikovný a spadl z obou poschodí a já musel platit ohromnou pokutu. Tak se vedlo nešťastnému mastrovi Cornpushovi a – nemohla by koule provést podobný kousek? Já chci trefit pouze kozy, ale koule si umíní, že se doplaví vzduchem až k vám a – tu máš čerte kropáč! A ještě se tážete, proč jsem nespustil, namísto abyste mi děkoval, že jsem byl tak duchapřítomný a zachránil vám život! Charleyi, to jsem od vás tedy neočekával.”

Přiznám se, že jsem byl jako opařen po tomto vysvětlení, které bylo tak vážně a přesvědčivě proneseno. Poněvadž jsem nechtěl kapitána více podráždit, odvětil jsem:

“Ale proč jste nestřelil na kozy aspoň tehdy, když vás minuly?’

“Copak jsem mohl, když tato zatrolená puška nechce spustit? Já tlačil, natahoval, tahal a tiskl ze všech sil -pshaw,

nespustila! Vezměte si s pánembohem svou pušku! Půjdu-li ještě někdy na

kozy, vezmu si na ně komín; udělám-li v něm oheň, aspoň kouř z něho vyjde! Kde však seberu svých šest koz, nevíte?” “3ohužel!” smál jsem se. “Šest koz na dvě rány.”

“Charleyi, neškádlete mne! Sem s mou puškou! Trefil jste z ní něco?”

“Ano, dva kusy. Jeden leží opodál a jednu kozu jsem postřelil; silně barvila a utekla na onen pahorek.”

“Barvila?” tázal se podrážděně. “Snad chcete říci, že se potila? A tomu byste se divil?! Když je takové nebohé zvíře zraněno a musí do takového kopce, bodejť by se nepotilo!”

Můj smích se změnil v skutečný nevázaný chechtot, což jej však rozčililo tou měrou, že mi vytrhl pušku z ruky. “Charleyi, vy jste barbar, ano, necitelný člověk! Nechci vás ani vidět. Z Port Lloydu do Kantonu nechť vás přeplaví kdo chce -já vás tam nedopravím!”

Hodil mi turistickou hůl k nohám a s opovržením odcházel. Nechal jsem jej odejít, poněvadž jsem věděl, že se jistě vrátí. Zvedl jsem svou hůl a šel po stopě raněného zvffete. Zrovna za pahorkem, na který jsem musel vyšplhat, se již rozprostíralo moře, jak jsem mohl z protější strany zjistit. Stopa byla patrná a směřovala k úzké planině, pod jejíž příkrou stěnou se temnila mořská hladina. Zvíře leželo na pokraji planiny; bylo těžce raněno a když mne spatřilo, pokusilo se pozvednout. Jistou ranou jsem učinil konec jeho bolestem.

Sotva dozněla rána, zaslechl jsem z hloubky nějaký hlas. Položil jsem se na zem, vyhnul hlavu přes ostrý okraj stěny a pátral zrakem v hlubině. Správně jsem předvídal, že skalní stěna se příkře skláněla přímo do moře a tvořila kotlinový polokruh, který ve svém pozadí byl sotva třicet stop široký a tam, kde jeho boky vybíhaly dopředu a byly omývány mořskými vlnami, se značně rozšiřoval a jevil se být ze všech stran tak nedostupný, že člověka napadalo, jakoby nikdy živoucí bytost na jeho stráních nebyla pobývala. Aspoň z pahorku bylo stěží možné stráně dostoupit a od moře znemožňovala přístup ostrá,

mohutnými vlnami chvflemi zaplavovaná korálová ohrada. A přece na dně kotliny stál člověk, který se mne posunky snažil zpravit, že se ocitl v zoufalé situaci.

Zvuky řeči jsem zřetelně slyšel, ale slovům jsem nerozuměl, soudě však podle oděvu, odhadoval jsem v něm Číňana. Ale jak se dostal na Stapletonský ostrov a do tohoto nedostupného mořského chobotu? Přemýšlel jsem o této záhadě, když jsem pojednou zaslechl za sebou kroky. Ani jsem se neobracet, abych po hlasitém supění poznal vracejícího se Fricka Turnersticka.

“U všech všudy, bylo to plazení! Raději bych se vyšplhal na tisíc stěžňů, než zase po této stráni dolů,” bručel zdaleka. Hodný muž patrně zapomněl, že dolů přece musí…

“Přál byste si snad sestoupit po této straně, sir?” tázal jsem se ukazuje na propast. Mával rozčileně rukou.

“Ani mne nenapadne! Myslím, že bych se dostal tak rychle dolů, že by z kapitána Fricka Turnersticka zbyl pouhý vrak, na němž by nikdy nerozeznal ani trup, ani stožáry, nebo trámce a ráhna.”

“A přece musíte sestoupit.”

Já? Musím? Proč? Já přicházím, Charleýi, v docela dobrém úmyslu a vy mne chcete vehnat do náruče smrti? Jednáte správně?’

“Ale co se stane s tím mužem dole, nepomůžete-li mu?” “Muž? Kde?”

“Učiňte jako já: lehněte si a podívejte se na něho.”

Uposlechl a velmi opatrně svěsil hlavu nad okraj propasti a potom se ptal: “Číňan, je to tak, Charleýi?”

“Ano.”

“Jak se dostal ten chlap do té klece?”

“Snad nám to poví. Po vodě k němu nemůžeme, poněvadž jsou tam hrozně nebezpečná skaliska; budeme muset sestoupit po této stěně.”

Kapitán na mne zoufale pohlížel.

“Slyšíte, Charleyi, ze srdce rád bych tomu člověku pomohl, ale – co mu to prospěje, když si pro něho zlámu vaz a zpřerážím nohy?’

“Nic by mu to neprospělo. Proto se pokusím já, abych sestoupil.” “Očekává vás stejný osud,” mínil úzkostlivě.

“Uvidíme. Úplně dolů se opravdu nedostanu, ale naštěstí mám u sebe své laso. Vidíte tam ten skalní banán na pokraji? Odtud se spustím na onen malý výběžek, který pod ním ze stěny vystupuje, načež bude vaší úlohou, abyste zachytil mé laso, až je při návratu vyhodím, a přivázal ke stromu. Budete ovšem laso stále držet, až budu vystupovat.”

Odebrali jsme se k banánovníku, k jehož kmenu zcela u země jsem přivázal laso. Potom jsem svlékl kazajku a odhodil čepici a spustil jsem se na zmíněný výběžek, který vyčníval asi patnáct stop pod námi.

“Odvažte laso, kapitáne!”

“Aye, aye! Ale buďte opatrný, Charleyi! Zřítíte-li se dolů, nepomůže vám nikdo.”

Omotal jsem si laso kolem těla a začal opatrně sestupovat dolů. Skalní stěna byla asi dvě stě stop vysoká. Z výběžku, vyčnívajícího asi čtyři stopy nad propast, nebylo nesnadné muži, který si uvykl na příkré skalní cesty a nemusel se obávat závratě, dostat se dolů až asi na dvacet stop od dna kotliny; níž však jsem sestoupit nemohl.

Číňan sledoval napjatě mé pohyby. Když jsem se však zastavil, žalostně zalkal. Nahnul jsem se nad hlubinu a oslovil ho v kuan-hoa, domnívaje se, že mi porozumí:

“Jak se jmenuješ?” “Kong-ni.”

“Odkud jsi?”

“Z Tien-hia, tam za mořem.” “Z které krajiny nebo města?”

“Z Kuang-čeu-fu v kraji Kuang-tong.” “Jak jsi se dostal sem?”

“Plavil jsem se na jedné ,lung-yen’, která byla zničena včerejším tajfunem. Vlny mne zanesly až sem; zemřu nevy-táhneš-li mne.”

“Umíš šplhat?”

“Procestoval jsem veškeré hory Západu. Mé oko je bystré a mé nohy se nechvějí. Ale má hlava je poraněna nárazem o úskalí, tak že se bojím závrati a má levá ruka je pochroumána a působí mi velké bolesti.”

“Zachráním tě, překonáš-li své bolesti.” “Překonám.”

Rozvázal jsem laso a spustil jeden konec dolů.

“Uvaž se pevně kolem prsou na tenhle ten řemen a já tě vytáhnu.”

Poněvadž měl na sobě mnoho šatů a ruku pochroumanou, trvalo to hodně dlouho. “Nenecháš mne spadnout dolů?” volal potom.

“Nikoliv! Drž se pravou rukou a nohama se opírej!”

Řídil se mou radou a za několik okamžiků stál již bledý jako stěna a neobyčejně zesláblý přede mnou. Byl to ještě velmi mladý muž, nejvýš čtyřiadvacetiletý. Patrně byl stižen krutými bolestmi a vytrpěl velká muka, než jsem ho vytáhl nahoru, poněvadž si svíral zuby rty, až mu z nich vytryskla krev.

“Ukaž mi ruku, podívám se, co se ti stalo.”

“Jsi lékař? Znáš snad ,Čang-ši-ji-tung’, a ,vanpin g-cuj-čin’?” tázal se.

“Znám obě díla, rovněž i ,Ji-cuan-i-cung-kin-kian’,” odvětil jsem, abych si získal jeho důvěru. “Ukaž tedy!” Odhalil rámě. Ohledávání bylo patrně velmi bolestné, poněvadž jsem zjistil, že má ruku zlomenou v záloktí. “Máš ruku zlomenou, ale já ji zhojím, jakmile oteklina splaskne. Budeš moci vylézt nahoru?”

“Vylezl bych snadno, ale jsem velmi malátný. Pomoz mi.”

Podpíral jsem jej, ale pozoroval jsem, že bychom se nahoru sotva dostali. V duchu jsem odhadoval, kolik asi váží. Byl to sice silák, ale nikoliv silné postavy.

“UdržíS se nohama, vezmu-li tě na ramena?” “Učinil bys to?”

“Ano.”

“Nevím však, kdo jsi a nechci porušit zákon, který mi předpisuje, abych se choval uctivě.”

“Neporušíš zákon, neboť nejsem ,dse-čung-kuo’, nýbrž cizinec, který ti chce pomoci. Pojď, zkusíme to.”

Posadil jsem si ho na ramena; seděl jako na koni, svíraje má prsa svýma nohama. Pravou rukou se držel za mou hlavu a já ho přidržoval jednou rukou za nohu. Tak jsem se snažil vystupovat po srázném úbočí. Postup se dařil, ačkoliv jsem musel velmi zvolna a opatrně kráčet, abych neuklouzl.

Uplynulo nejméně půl hodiny, než jsme se dostali na vrchní výběžek. Výběžek byl – jak již bylo řečeno, – jen čtyři stopy široký, proto sestoupení z ramen bylo neobyčejně obtížné. Snadno jsme se mohli oba zřítit do hlubiny. Poručil jsem mu proto, aby zavřel oči a poklekl jsem a spustil jsem jej zvolna na skálu. Zvolal jsem pak nahoru:

“Haló, příteli Turnersticku!” “Haló, jsem zde!” “Zachytněte laso!”

Nebylo snadnou úlohou hodit řemen nahoru, ale zdařilo se to. Kapitán ho přivázal jedním koncem ke stromu a druhý jsem obvázal Číňanovi kolem prsou.

“Zůstaň zde klidně, až budu nahoře,” napomínal jsem ho. “Ahoj, kapitáne! Již lezu! Je řemen pevně uvázán?” “Well! Nepřetrhne-li se, půjde to, neboť držím pevně.”

Vyšplhal jsem se šťastně nahoru. Turnerstick mi radostně tiskl ruku.

“Buďte srdečně vítán, Charleyi! Byla to hrozná cesta, kterou jste přeplaval. Taková cestička – a s Číňanem na zádech! – to

není opravdu maličkost. Kdo je ten chlap, jak se jmenuje, odkud přichází, co zde hledá a co vám vypravoval?”

“To je, opravdu, celý lodní náklad otázek! Zodpovídám je později, až bude nahoře. Nesmíme jej dole dlouho nechat, poněvadž jej zlomená ruka hrozně bolí.”

“Zlomená ruka? Nebožák! Rychle s ním nahoru, abyste mu ji mohl opět slepit.”

Byli jsme nyní dva, proto se dílo dařilo lépe než poprvé. Přes to však upadl do bezvědomí, jakmile jsme ho dopravili nahoru. Síla pevné vůle ho dosud udržovala při vědomí, a nyní klesl do náruče mdloby.

“Tomu se dobře nedaří, Charleyi. Snad nám neumře pod rukama?” mínil kapitán.

“Nikoliv. Byl na lodi, která ztroskotala a vlny ho zanesly do zálivu. Nikoliv ovšem bez úderů a nárazů. Ruku má zlomenou a od včerejšího dne – snad dokonce déle – nic nejedl a nepil, proto není divné, že po této námaze pozbyl vědomí. Ale mně je zapotřebí této mdloby využít a dopravit ho dolů do údolí k vodě. Vy zůstanete zajisté zde?” “Já? Proč?”

“Výšina se vznáší vysoko nad mořem a myslel jsem proto, že na ní chcete zůstat jako maják.” Já? Kdo vám to namluvil?”

“Vy sám, sir. Nebo neřekl jste, že budete šplhat raději na tisíc stěžňů, než byste se vracel dolů?”

“Tlachy, Charleyi, nic než tlachy! Když člověku vybuchne v mozku prskavka, je s to říci věci, kterým ani sám nevěří.

Ale jak sneseme toho člověka dolů? Musím sám napnout všechny síly, abych udržel rovnováhu a neroztříštil se dole jako hrníček.”

“Nebudu asi vaši pomoc potřebovat; jen bych vás prosil, abyste mi nesl ručnici.”

“Nechtěl jsem se vlastně již té zatracené věci nikdy ani dotknout, ale není-li vyhnutí, vyhovím ochotně tomuto přání. Dejte ji sem!”

Pomohl mi pozvednout omdleného muže, načež jsme sestupovali dolů. Když jsme sestoupili, tázal se: “Kde jej položíte?”

“Zde nikoliv, zde není voda. Musíme jej zanést až k potoku, který jsme dříve překročili.” “Ale naše kozy?”

“O ty se nyní nemůžeme starat. Půjdeme nebo pošleme pro ně někoho zítra.” “Budiž. Tedy vpřed!”

Potok nebyl příliš vzdálen. Položil jsem Číňana na břeh a odstranil oděv z ramene, abych oteklinu zchladil vodou. Probudil se z mdloby a prosil:

“Dejte mi pít!”

Podali jsme mu vodu a potraviny, které jsme měli při sobě. Jeho hltavost nasvědčovala, že hladověl. “Řekni mi své jméno,” prosil, “abych věděl, jak tě mám nazývat, když ti chci poděkovat.”

Oznámil jsem mu své jméno. Zakýval hlavou.

“Vyřkne-li někdo nějaké jméno, musí si něco myslet, ale tvé jméno postrádá duši. Dovol mi proto, abych tě jmenoval v řeči, kterou v Šin-tan mluví. Jsi cizinec, jakou hodnost ti propůjčil tvůj vládce?”

“Cestuji po všech zemích světa a píši pak knihy o tom, co jsem viděl.”

“Nejsi tedy pouze ,Hieu-tsaj’ nebo ,Kieu-jin’, nýbrž ,Csin-se’ a máš oprávněný nárok na nejvyšší úřady v tvé vlasti. Jsi veliký, silný a chytrý; budu ti říkat ,Kuang-si-ta-se’, neboť tvá vlast se rozprostírá na ,Ti-si’. Dovolíš mi?”

Žádný národ není tak uctivý, jak Číňané, a bylo by proto smrtelnou urážkou nazvat “syna středu” hrubcem. Jméno, které mi vymyslel, bylo výmluvným důkazem, že Kong-ni nečiní výjimku: Ten název byl vlastně více než přehnaný, ale nemůže mi přece uškodit, přijmu-li ho. Proto jsem odvětil:

“Dovoluji ti to. Jak se nazývala ztroskotaná džunka?”

“Fu-šin-haj’. Tajfun ji zničil i všechny lidi, kteří byli na ní, jen já vyvázl.” “Chceš se s námi odebrat do ,Kuang-čeu-fu’?”

“Máš loď, na níž bychom se tam přeplavili?”

“Loď náleží tomuto muži, jenž na ní proplul již veškerá moře.” Pohlédl na kapitána.

Jsi tedy Ti-tu. Jaké je tvé jméno?” Odvětil jsem za kapitána.

“Nerozumí dosud řeči tvé země, proto vám budu ,Tun-se’. Kapitáne, tento muž se nazývá Kong-ni a chce vědět též vaše jméno.”

“Turnerstick,” odvětil oslovený.

“Tu-re-ne-si-ki? Smiluješ se Ti-tu Tu-re-ne-si-ki kuongan a vezmeš mne s sebou do Kuang-čeu-fu?” tázal se Číňan. Přeložil jsem “admirálu Tu-re-ne-si-ki Excellenci” uctivou prosbu. Zasmál se srdečně a tázal se:

“Jak se říká po čínsku ,ano’?” “Podle nářečí buď ,če’ nebo ,še’.”

Obrátil se k Číňanovi a kýval hlavou.

“Če a chceš-li třeba se, hochu. Jestliže jsme ti pomohli z louže nenecháme tě v blátě. Víte co, Charleyi? Ten chlapík si odpočinul a dojde snad až k břehu. Den se chýlí ke konci, proto je třeba, abychom pomýšleli na návrat!”

Souhlasil jsem. Kong-ni prohlásil, že bude s to jít pěšky. Zavěsil jsem mu ruku na kličku z mého kapesníku a dali jsme se na pochod. Nevelkou vzdálenost k naší loďce jsme urazili brzy. Zavlekli jsme loďku na hladinu, vstoupili do ní a chopili se vesel. Kong-ni si počínal mužně, tak že jsme jej dopravili šťastně až na naši loď, kde jsem ihned opatřil ruku nutnými obvazy. Bez naší pomoci by byl bídně zahynul na neobydleném ostrově Stapletonu.

Opravy, které náš “The wind” potřeboval, byly značné a jejich uskutečnění vyžadovalo mnoho času. Tajfun hodně poškodíl celou stavbu lodi a zlomením stožárů byly značně uvolněny i spony. Oba čluny byly také pryč a jen nejnutnější opravy vyžadovaly nejméně dva týdny pobytu na Port Lloydu. Teprve potom jsme se vydali na cestu do Kantonu, kde měly být ukončeny nutné opravy.

Kong-niova ruka mi nepůsobila mnoho starostí, poněvadž hojení se dařilo dobře a pravidelně postupovalo. Vůbec Číňanova přítomnost mi byla velmi užitečná; mluvil měkčím, libozvučným jižním dialektem, kdežto já se cvičil v pekingském nářečí. Proto jsem se zdržoval téměř celý den v jeho přítomností, a stal se tak – aniž by něco tušil – jeho žákem.

Kapitánovým zrakům neušla má náklonnost k Číňanovi.

“Charleyi, řekněte mi přece, je ten Číňan takový výtečník, že se nemůžete od něho ani na minutku odloučit?” tázal se.“Musím vám zcela otevřeně říci, že jsem s vámi velmi nespokojen, neboť mne zanedbáváte skutečně ošklivým a neodpustitelným způsobem.”

“Máte příčinu být nespokojen, kapitáne, ale zajisté mi odpustíte, přiznám-li se, že s Číňanem obcuji jen proto, abych se utužil v jeho řeči. Ani netušíte, jak mnoho se lze naučit za jediný týden, naskýtá-li se člověku příležitost k praktickému studiu.”

“Ach, to je tedy příčina, chytráku! Já se toulal poněkud více světem a bylo by mi neobyčejně prospělo, kdybych se tu i tam byl něčemu z různých jazyků přiučil, ale s angličtinou se člověk protluče všude a potom nepostrádám nadání

naučit se z cizích jazyků méně než ničemu. Jednou jsem se učil šest měsíců francouzsky a nyní vím již pouze, že vaisseau je loď a i to do týdne zapomenu. Ale je to přece hanebné, že chci do Kantonu a neumím čínsky ani slovo. Nenaučil byste mě trochu mluvit, Charleyi?”

“S radostí, baví-li vás to.”

“Moc mne to bavit nebude, ale aspoň budu mít zaměstnání. Ale kdosi mi kdysi řekl, že ti lidé mají jen jednoslabičná slova, proto si myslím, že učení nebude tak nesnadné.”

Jeho názor byl sice směšný, ale přece jsem jej začal učit a přiznávám se, že se docílilo báječných úspěchů – v zapomínání! Tři slova, která mně dnes padesátkrát musel opakovat, zapomněl zítra docela, nebo je odříkával tak, že jsem smíchem slzel. A když jsme přibyli do Kantonu, byl s to mluvit zvláštní anglicko-čínskou řečí, z níž nerozuměl nikdo ani slovo, poněvadž si tvořil názvy, jak ho právě napadlo.

Žulová pobřeží ostrova, na němž byl Hongkong zbudován, čněla do výše před námi. Stále víc a více lodí jsme potkávali na cestě a když jsme objeli daleko do moře zabíhající část ostrova, spatřili jsme kolkolem na tisíce džunek, jejichž majitelé se zaměstnávali rybolovem, dopravou zboží a pobřežním obchodem.

Stál jsem s kapitánem na zadní částí lodi. Pozoroval s velkým zájmem kolkolem vířící život a pojednou prohodil: “Víte-li, Charleyi, že jsem si umínil uskutečnit zvláštní záměr?”

Jaký?”

“Nemohl jsem pochopit, proč se stále touláte světem, abyste poznal země a jejich obyvatele. Ale nyní je mi to již jasné! Nikdo mi nesmí nic poroučet a já se zde déle pozdržím, poněvadž loď vyžaduje ještě mnoho oprav. Poněvadž jsem pod vaším dozorem a vaším přispěním nabyl neočekávané sběhlosti v čínském jazyce, odhodlal jsem se připojit se k vám, abych vaším způsobem ,poznával zemi a její obyvatele’. Dovolíte, abych se připojil, Charleyi?”

“S radostí, neboť doufám, že vaše zásoba slov nám úplně postačí!”

“Nestarejte se, hochu. Čínská řeč je tisíckrát snazší, než si lidé myslí. Kan-tong, Nanking, Hon-kong, Pe-king, Gin-seng. Poslouchal jste? Vše končí na ong, ing, eng, ung a tak dál. To je přece báječně snadné!”

“Dobře! Jak tedy příkladně pozdravíte nějakého malého Číňana?”

“Myslíte, že mne uvedete do rozpaků? Anglicky pravím ,good day’, čínsky tedy budu zdravit ,goodeng daying’. Kdo tomu nerozumí, je takový hlupec, že mu již žádný doktor od hlouposti nepomůže. Nuže, Charleyi, chcete mne ještě dále zkoušet?”

“Nikoliv, mám toho již po krk!” smál jsem se. “Dovolte, abych vámřekl, že jsem dosud nikdy neměl tak čiperného a duchapřítomného žáka.”

“Byl to div? Duchapřítomnost je nezbytnou vlastností dobrého námořníka a master Frick Turnerstick není kapitán, který by mohl být řáděn mezi špatné. Ale nyní mi račte prominout. Nemám lodivoda a musím se proto sám starat o vjezd.”

Vjeli jsme slavnostně do přístavu a vyměnili povinné výstřely. Kong-ni stál vedle mne. Ačkoliv jsem jej dokonale poznal, přece mi byl ještě v jistém směru záhadou. Nedozvěděl jsem se od něho totiž ani slovo o jeho zaměstnání či povolání a o jeho rodině. Mohl jsem se ho sice přímo zeptat, poněvadž však neodpovídal na mé narážky, nechtěl jsem být dotěrný.

Obličej mladého muže nebyl lhostejný a zchytralý, jako téměř u každého Číňana. Naopak, jeho tahy nasvědčovaly značné inteligenci a naše četné rozmluvy mi byly dokladem, že vyniká nad své krajany velkým vzděláním.

“Jak dlouho zůstaneš v Hongkongu?” tázal se mne. “Dosud nevím.”

“Chceš navštívit pouze Kuang-čeu-fu?” “Nikoliv. Pustím se ještě dál.” “Nedovolí ti to Kuang-fu.”

“Dovolím si to tedy sám.”

“Pojmenoval jsem tě ,Kuang-si-ta-se’ a vím, že jsi moudrý a odvážný; ale buď ujištěn, že se dál nedostaneš než do Kuang—čeu-fu. Toto město nazýváte Kanton a smíte ho navštívit; ale kdo z vás si ho někdy dokonale prohlédl? Je vám dovoleno procházet se pouze ulicemi, které nenáležejí k čínské čtvrti. Jak se chceš dostat dál, když nejsi Číňan?”

“Tedy se jím stanu.”

“To opravdu není snadné! Zachránil jsi mi život a já bych ti rád prokázal svou vděčnost. Dovol tedy, abych ti aspoň dobře poradil.”

“Nuže!”

“Chceš býti synem ,Fu-juen-a’?”

Podivil jsem se této otázce, která zrovna zněla tak, jako by mi nějaký obyčejný člověk doma nabízel, zda chci být adoptovaný syn bavorského nebo saského krále. Kong-ni si přece ze mne nebude tropit šašky a já neměl jediného známého v této zemi, do které jsem se právě chystal vstoupit. Proto jsem se tázal:

Je to možné?”

“Učiním to z vděčnosti k tobě.”

Odpověď zněla tak, jakoby proudila z nejbezpečnějšího přesvědčení. Fu-juen je v Číně úředníkem, kterého v Evropě pravidelně nazýváme místokrálem a civilní správa dotyčného kraje je mu podřízena. Kdo je asi tento Kong-ni, že mi může učinit podobné sliby? Musel jsem počítat s neznámými poměry a třeba počínat si pasivně.

“Já však mám otce,” odvětil jsem.

“Tvůj otec zde není. Nejsi služebníkem ani Fo-a ani Buddhy, nýbrž ,tien-ču-kiao’. Zapovídá ti tvá víra mít zde druhého otce, dokud jsi v ,Tai-cing-kun-u’?”

“Nikoliv.”

“Učiň tedy, co ti radím, neboť potom budeš ,Čin-dse’ a budeš moci jít a jet, kamkoliv se ti zlíbí.”

Návrh, který mně byl učiněn, byl vskutku znamenitý. Jak rád by byl uslyšel podobný návrh mnohý učenec, který se odvážil nasadit i svůj život, jen aby Čínu prozkoumal; ale nezdálo se mi být pochopitelné, dokonce mi připadalo jeho splnění být holou nemožností, pročež bych jej byl skoro zamítl. Přece však jsem se tázal po krátkém přemýšlení: “Přijme sluha Fo-a nebo Buddhy člověka, jenž je Kia-oju, za syna?’

“Ano. Proč by nechtěl, nebo nemohl? Váš Bůh říká: ,Já jsem jen vaším Bohem;’ naše ,Tsien-ven’ nás však učí, že je jen jediný otec a my všichni jeho dětmi. Jsou tři velké věrouky: naše, vaše a ,Hoei-hoei’. Mají své ,Li-paj-se’ a říkají: ,Naše náboženství jest nejlepší.’ Vy máte ,Ting-sinlo’ a říkáte: ,Náš Bůh je jediný.’ A my máme pagody a chrámy a říkáme

,Lan-kiao-y-kiao’ – ty tři věrouky jsou jedním náboženstvím. Proč bys tedy nemohl být synem muže, jenž tvé náboženství zrovna tak ctí jako ty jeho?”

Bylo by bývalo bezúčelné zahájit s ním učenou hádku o náboženstvích. Jeho slova zněla neobyčejně snášenlivě a opravdi-vě, ale poučila mne o hlavní překážce, která se v Číně namane křesťanským misionářům do cesty – o lhostejnosti. Slovo “San-kiao-y-kiao” uslyšíme všude v Říši středu, ale úsloví “ty tři věrouky jsou jedním náboženstvím” není výsledkem důkladného studia nebo bedlivého srovnávání dogmat, nýbrž ovocem úplné náboženské lhostejnosti, jakou bychom jinde sotva objevili. Křesťanská propaganda pronikla celým světem, islámské, Alláh il allah, Muhamend rahsul alleh” bylo kázáno hordám divokých asiatských nájezdníků; ale známé “Ommi, padme hum kham dham!” nechápe úlohu našeho známého “Jděte ke všem národům…” Nikoliv z důvodů náboženských, nýbrž politických byla Čína všem národům uzavřena; náboženství Číňana nero-zehřeje, a kdyby mu vnucoval člověk teba i nejdelší kázání o vznešenosti křesťanského náboženství, tak poslouchá trpělivě a zdánlivě velmi pozorně, jak to pověstná čínská zdvořilost vyžaduje, ale potom řekne s úsměvem: “To je dobré, to je krásné, a já tě chválím, že tomu

všemu věffš; proč bych se tedy s tebou hádal? Tvé náboženství je dobré, náboženství Hoei-hoei je dobré a mé náboženství je dobré; San-kiao-y-kiao – ty tři věrouky jsou jedním náboženstvím a my všichni jsme bratři!” Po těchto slovech obírat se ještě tímto předmětem by bylo považováno za provinění proti slušnosti a kdyby se ho někdo dopustil, uslyší usmívajícího se Číňana odvětit:

“Nečetl jsi zajisté dosud nikdy ,Li-king’ -knihu .poučení, jak se má každý chovat na všech místech, při všech příležitostech a zkušenostech života’. Pojď, já ti ji půjčím. Nebo ti ji mám poslat?’

Tuto lhostejnost lze těžko překonat, zrovna jako čilý proti-tlak, jak se ostatně každý zkušený čínský misionář

přesvědčil. Já nepřišel v této úloze do Hongkongu, proto jsem se směl zajisté vyhnout náboženské hádce. Odvětil jsem tedy:

“Ten muž je ,Fu-juen’?” “Ano, ,Fu-juen’,” přisvědčil.

“Tedy nejvyšším úředníkem v kraji?”

“Je ,Kuang-fu’ (mandarín) s červeným knoflíkem. Je velmi mocný, ale již velmi starý. ,Hoang-šan’ mu dovolil aby nosil dvě páví péra a odpočinul si po dlouhém úřadování.”

Tedy úředník na odpočinku! Musel být však vlivnou osobou, poněvadž byl mandarínem prvního řádu a směl nosit dvě páví péra, kdežto z nejvznešenějších ,lo-lao’ jen tři a z ,Ta-hia-su’ je smí nosit jen jeden příslušník.

“Má syna?” tázal jsem se. “Má jednoho.”

“Smí podle vašich zákonů přijmout ještě jednoho?” “Zákon to nedovoluje, ale císař.”

“Je onen syn u svého otce?” “Nikoliv, je u tebe.”

Pohlédl jsem na něho překvapeně.

“Tak mluvíš o svém otci a jsi synem místodržitelova náměstka?” “Ano. Chceš být mým bratrem?”

Připadalo mi to více než dobrodružné. Chce mě snad touto nabídkou odměnit za to, že jsem mu zachránil život? Věru nemohl jsem se odhodlat, abych takovou nabídku…

“Chci,” odvětil jsem tedy.

“Mluvíš naším jazykem; umíš také psát?” “Jen ,siang-hing’, a to ještě málo.”

“Tedy mi budeš diktovat a já budu psát.” “Co?”

“Spis, který pošleme ,ly-pu’. Syn Fu-juena musí být učený, aby se mohl stát naň, phy, heu nebo kung.”

To je opravdu překvapující! Skoro se mi zdálo, že ten Číňan si ze mne tropí šašky. Evropský tulák se bude v cizině snažit, aby v Číně dosáhl akademickou hodnost! Ale přijal jsem tento návrh.

“Oč se mám ucházet? O titul Sieu-tsaj, neb Keu-jin, neb dokonce Tsin-se?”

“Jsi velmi moudrý muž a můžeš být Tsin-se. Abys jím mohl být, napíšeš hned tři spisy, pro každou hodnost jeden. Ty spisy budou předloženy Ly-pu, načež jedinou zkouškou můžeš docílit nejvyšší hodnost.”

“Učiním to. Kdy můžeš psát?” “Kdy si budeš přát.”

“Po zakotvení tedy okamžitě opustíme loď, abychom opatřili papír, tuš a štětec.” “Splníš mi jednu prosbu?”

Jakou?”

“Dovol, abych sám vystoupil, přinesu všechno, co potřebuješ.”

“Nuže dobře,” odvětil jsem s úsměvem, neboť ve mně vzniklo okamžitě podezření, že dobrý Kong-ni mi sliboval hory doly jen proto, aby nás mohl snáze opustit., Jak se nazývá tvůj otec?’

“Phy-ming-tsu.”

Tedy podle našich evropských poměrů asi tolik, jako hrabě! “Kde bydlí?”

“To se brzy dozvíš.”

Chtěl jsem se ještě tázat na různé jiné věci, byl jsem však pojednou vyrušen voláním starého dobrého Fricka Turnersticka. Jeho hlas zněl tak zvláštně, že jsem se ihned obrátil.

Za naší rozmluvy s Kong-ni jsme zakotvili mezi anglickou a holandskou lodí a za krátkou dobu nás obklopoval velký počet

člunů, jejichž majitelé nabízeli mužstvu různé zboží ke koupi. Jeden obchodník s ovocem se již přiblížil k lanu, které bylo hozeno z paluby a na něho zrovna volal kapitán.

“Dobryng deng! Cong mášing nang prodejing?”

Číňan mu ovšem nerozuměl, ale patrně tušil, proč na něho volá.

“Li-chy, li-chy!” volal, drže svůj vějíř u úst, aby se zvuk jeho hlasu nerozptyloval. “Li-chy! Li-chy! Si-kua, Si-kua!” Kapitán na mne kýval.

“Charleyi, pojďte přece sem! Co vlastně bručí ten chlap u schodů? Co je to Li-chy?” “Míní tím ořechy, které má v člunu; jsou velmi dobré a chutnají skoro jako melouny.” “A Si-kua?”

“Dýně.”

“U všech všudy, nemohl to ten chlap říci hned?” Sehnul se přes zábradlí a volal:

“Myng koupimeng! Vystuping nahorung!”

Dal pak rozkaz, aby byly spuštěny visuté schody, a Číňan pak přinesl v rohožkách na bambusové kůly zavěšené značné množství ovoce.

“Vidíte, Charleyi, ten muž mi rozuměl! Vskutku je to něco povznášejícího, je-li si člověk vědom, že mluví řečí cizího národa. Dík za to náleží vám, Charleyi, vám a mému nadání k učení se cizím jazykům, o němž jsem dosud z nepochopitelné příčiny velmi pochyboval. Odkoupím tomu chlapovi celý krám!”

Obchodník rozložil své rohožky. Turnerstick přistoupil k němu a poklepal mu blahosklonně na ramena. “Začeng prodávášing tyng ořechyng?”

Tázaný patrně rozuměl z kapitánova chování, čeho se týkala otázka, pročež uchopil hrst ořechů a odvětil: “Y tsien.”

“Vidíte, Charleyi, že mně již zase rozuměl! Zdá se však, že čínštinou mluví hůř než jí rozumí! Co chtěl tím ,y tsien’ říci?” “To je jeden tsien.”

“A co je to tsien?”

“Malý peníz, jaké vidíte navlečené na šňůře, kterou má na krku. V Evropě těm mincím říkají ,sapeky’, Mongolové

,de-hos’ a Angličané ,cash’. Jejich kurz je velmi pohyblivý a za korunu jich dostanete dvě stě třicet pět až dvě stě osmdesát.”

“Za třetinu haléře dostanu tedy hrst ořechů?” “Ovšem. Je zde všechno neobyčejně laciné!” “Well; otáži se ho tedy ještě na jiné věci.”

“Jen se ho ptejte, sir!” odvětil jsem vesele, a byl jsem neobyčejně zvědav na jeho pokroky v čínském jazyce. Ukázal na dýně.

“Začeng prodávášing tyng dýněng?” Číňan uchopil dvě nejlepší dýně. “Saň tsien!”

“Saň tsien?” opakoval Turnerstick. “Ten chlap mluví hroznou čínštinou. Co to řekl, Charleyi?” “Tři sapeky.”

“Dvě takové velké dýně za tři sapeky, tedy za jeden haléř? Ten člověk nepochybně zboží krade! Všechno koupím!” Ukázal na všechno zboží.

“Chcing koupiting všechnyng ořechyng a dýněng!”

Prodavač sčítal dýně a odměřil ořechy a vysypal vše na hromadu. “Koling chceteng zang tong?”

“Yčun!”

“Co řekl, Charleyi?”

“Jeden čun nebo tsian; to je sto mincí zvaných sapeky, tedy třicet až čtyřicet haléřů. Nevím, jaký je dnes kurz zmíněných peněz.”

“Za takovou hromadu ovoce? Počkejme, má ještě nějaké ovoce v člunu; všechno od něho koupím, poněvadž mně tak znamenitě rozumí.”

Ukázal pak na člun.

“Všechnong ovoceng nang horung! Všechnong koupiming!” Číňan se tvářil velmi radostně a přinesl všechno ovoce na palubu. “Nuženg, cong chceteng zang všechnong?”

“Se čun!”

“Hrozná čínština! Co to řekl, Charleyi?” “Čtyři čun, čili čtyři sta sapek.” “Hrozně laciné. Ale kde vzít sapeky?”

“Nemám také žádné. Dejte mu však drobné anglické nebo americké peníze; snad je zná.”

Dal mu dolar a dostal skoro celou šňůru sapek, kterou měl Číňan na krku, nazpět. Tsieny jsou v Číně jedinou ustálenou mincí; zlato a stříbro jsou pouhým zbožím a bývají přijímány pouze v prutech podle váhy místo peněz. Sapeky jsou měděné a okrouhlé; uprostřed je proražena čtyřhranná dírka, aby mohly být navlékány na tkaničky. Za pět dolarů

sapek je již břemenem, k jehož unesení je třeba zapotřebí značné síly.

Nyní se též přiblížily dopravní gondoly a Kong-ni se chystal do jedné vstoupit. Byl však úplně bez peněz a nemohl tudíž zaplatit za dopravu, pročež jsem mu nabídl půjčku.

“Jsi velmi laskav, ale já peníze nepotřebuji,” odvětil.

Vstoupil potom do gondoly a odjel. Neočekával jsem, že jej ještě někdy spatřím a věnoval jsem tudíž celou svou pozornost ruchu, který se příchodem přístavních úředníků na naší lodi rozproudil. Najednou jsem uviděl člun, který byl řízen dvěma veslaři a blížil se k naší lodi. Včlunu seděl mandarín páté třídy s křišťálovým knoflíkem. Člun přistál a mandarín vystoupil na palubu; byl to – Kong-ni!

Podivil jsem se – ovšem méně – náhlé změně jeho zevnějšku, která se v takové krátké době udala, ale za to okolnost, že již nosil odznak hodnosti Kuang-fu, ačkoliv dosud nedosáhl zákonného stáří. Přistoupil ke mně a srdečně mne pozdravil.

“Nyní víš, kdo je Kong-ni. Máš čas, abys mně diktoval?” “Ano, pojď dolů do kajuty!”

Následoval mne, načež ze širokého rukávu svého kaftanu vytáhl psací potřeby. Potom usedl a tázal se: “O čem chceš psát, abys mohl být Sieu-tsen?”

Rozmýšlel jsem se chvíli, načež jsem zvolil zeměpisné téma, poněvadž jsem se domníval, že své “kvetoucí nadání”, což je vlastně překlad slova Sien-tsen, nejlépe uplatním.

“Připojím titul ,Nian-yan-kai-dfe’. Jsi s tím srozuměn?” “Ano. Takový spis ti může dopomoci k slávě.”

Zahájili jsme potom práci. Já diktoval a on psal. Přes nesnadnost čínských písmen psal tak rychle, jakoby stenografoval. Ovšem, že mé vědomosti z čínského jazyka byly nepatrné, proto mi musel stále pomáhat, ale přece za dvě hodiny bylo mé pojednání ukončeno. Oběma dalším pracím jsem dal název “Pen-tsao-y-jin” a “Hio-thian-ti”. Práce jsme skončili dříve, než se začalo stmívat a dokonce i hodný Kong-ni se divil “zvláštním nepopsatelným vědomostem”, které podle jeho mínění jsem uložil ve spisech. Přiznávám se však otevřeně a poctivě, že jsem se snažil vymýšlet nejnemožnější věci a vypravovat je takovým způsobem, že bombastičtěji psány být nemohly. Evropan by byl po přečtení dvaceti řádků poznal, že to psal buď neobyčejný chvastoun nebo člověk, který je stižen nevyléčitelným šílenstvím.

Právě jsme chtěli listy podle čínského zvyku jen po jedné straně popsané složit, když nenadále vstoupil kapitán. “Charleyi, žádal jste mne sice, abych vás nevytrhoval, ale musel jsem přece přijít, poněvadž mne ten chlap již hodně dopaluje.”

“Který chlap?”

“Pojednou zakotví u naší lodi člun s různými balíky a na palubu vystoupí člověk, který mne vskutku dopálil. Jeho čínština je ještě špatnější, než jakou mluví tam nahoře Laponci a Finové, a já nerozumím ničemu leda ,chorý pfuj!’ a

,domů čas!’ Patrně je někdo nemocný, kdo je nositelem krásného

jména ,Pfui’ a ti lidé si myslí, že mám na lodi lékaře, pro kterého ten chlap přijel.” Již jdu!”

Napadlo mě, že master Frick Turnerstick patrně někomu zase velmi dobře rozuměl a nemýlil jsem se. Když jsme přišli na palubu, očekával nás zmíněný muž u schodů.

“Dejte pozor,” pravil kapitán, ,já se ho ještě jednou zcela zvolna a zřetelně budu tázat, a buďte ujištěn, že neuslyšíte nic jiného, než ,Kuraf-pfui’ a ,pojď jen’.”

Pozvedl vážně ukazováček pravé ruky, jak činívají lidé, chtějí-li někoho pokynem nabádat k pozornosti a tázal se: “Cong chcešing nang meng loding?”

“Kuang-fu,” odvětil tázaný.

“Churaf pfui! Neřekl jsem vám to, Charleyi?” Ukázal pak na člun a tázal se:

“Kam chcešing jeting?” “Kom-ča!”

“Domů-čas! Nemluvil jsem pravdu, Charleyi?” Snažil jsem se potlačit srdečný smích.

“Tento muž mluví ovšemčínštinou, jakou jste sotva někdy slyšel. Pokusím se však, abych vám vyložil, co chce říci. Kuang-fu je titul mandarina; míní nepochybně našeho hodného Kong-niho, který přijde z kajuty každým okamžikem.” “Ah, tak! A to ,domů čas’?”

“Muž říká vlastně ,Kom-ča’. To slovo má různé významy. Znamená to asi tolik jako ,volný čaj’, asi v tom smyslu jako

.volný vstup’, ,volné pivo’ apod.; dále se tím rozumí též daň, litkup, závdavek, ocasné při prodeji dobytka, nebo konečně také asi tolik jako arabské bakšiš, tedy dar, spropitné.”

“Jste již hotov? To slovo by mohlo člověka vehnat do zoufalství, neboť aby se to člověk naučil, musel by mít hlavu jako trup fregaty! Ale jak to, že přišel právě k nám? Já mu přece nenabízel ani volný vstup, a nežádal od něho ani litkup

ani bakšiš.”

“Kong-ni snad tu věc vysvětlí; právě přichází.”

Mandarín právě vyšel z kajuty. Když spatřil Číňana, pokynul mu, načež muž přinesl balíčky z člunu na palubu.

“Kuang-si-ta-se,” obrátil se mladistvý mandarín nejdříve ke mně. “Zachránil jsi mi život a vyléčil ruku tak, že jsem dnes již mohl psát. Za to ti náleží můj dík. Buď proto tak laskav a přijmi tento ,Kom-ča’ ode mne.”

Ukázal na několik balíčků a obrátil se pak ke kapitánovi.

“Tu-re-ne-si-ki, přijal jsi mne na loď a dopravil mne sem; dal jsi mi jídlo a pití, aniž by ses byl tázal, zda mohu zaplatit. Choval jsi se šlechetně a já jsem ti za to vděčný. Přijmi tento ,Kom-ča’ za vše, co jsi mi prokázal.”

“Dobře! Ruka ruku myje a já tě nechci urazit,” odvětil Turnerstick; “přijmu tedy ,volné pivo’ a ,litkup’. Ale buď tak laskav a jmenuj mne pořádně ,Frick Turnerstick’ a nikoliv Tu—ru-nu-ku-su-nu-lu, nebo jak jsi to řekl. A chceš-li mne již násilím pokřtít jinak, tedy mluv aspoň čínsky; po čínsku se nazývám Turting-Sticking. Rozumíš, ty kaziči čínského jazyka?’

Toto napomenutí znělo tak přísně, že jsem jen s největší námahou utlumil hlučný smích. Dobrý master Turnerstick sloužil od píky; zahájil svou námořnickou dráhu jako plavčík, ve svém oboru byl neobyčejně nadaný, ale nikdy se nenamáhal, aby si získal vědomosti i z jiných oborů. Jinak by přece ani nebylo možné, aby nějaký kapitán – a byť by byl třeba jen velitelem kupecké lodi! – zabředl do takového vskutku čínského omylu. Mně ovšem jeho znalost cizích jazyků působila takovou zábavu, že jsem se nikterak nesnažil poučit jej o jeho omylu.

Bylo by považováno za největší neslušnost, kdybychom nabízené dary nebyli přijali; proto jsem přijal i pro mne určené balíčky a poděkoval jsem Kong-nimu. Mladý mandarín pak sáhl pod svůj plášť a vytáhl hedvábnou šňůru, na které byl připevněn malý předmět, podobající se medailonu.

“Opustím nyní tuto loď, ale vrátím se brzy, abych tě odvedl,” pravil ke mně. “Zůstaneš zde?” “Kdy se vrátíš?”

“Za šest dnů.”

“Po celou dobu ovšem nezůstanu na lodi. Podívám se na břeh a prohlédnu si Kanton.” “Půjdeš sám?”

“Nikoliv, kapitán mne bude doprovázet.”

“Řiď se tedy radou, kterou ti udělím: ponecháš-li si šaty, které máš na sobě, tedy navštiv jen místa, kam ,Y-jin’ smí jít.” “Je nebezpečné vniknout dál?”

“Ano. Neboť povinností policie je zatknout každého cizince a dopravit jej k soudu.” “Koupím si tedy čínské šaty.”

“Učiň to,” odvětil s úsměvem; “potom můžeš jít, kam ti bude libo, neboť mluvíš řečí ,Se-haj-dse’, a nikdo se nebude domnívat, že jsi cizincem, budeš-li mít ,Pen-tse’.”

“Lze ,Pen-tse’ koupit?”

“Tolik, kolik bys jich potřeboval a tak dlouhé, jaké chceš mít,” odvětil, stále se usmívaje. “Ale dej si pozor, ať neupadneš do rukou ,Lung-yin’ a ,Kuang-ti-miao’, kteří jsou cizincům nebezpeční.”

“Setkání s ,Lung-yin’ se budu střežit, ale proč se mám střežit též ,Kuang-ti-miao’?”

“O tom se ještě přesvědčíš. Pro případ, kdyby ses ocitl v nebezpečí, vezmi si tento talisman a nos jej na krku. Ukaž ho pirátům a budou tě považovat za přítele.”

Podal mi šňůru. Byla to vskutku vzácná čínská práce. Na šňůře byla četná jablková jádra, takže se podobala řetízku, a z každého jádra, patrně pod drobnohledem, byl vyřezán do všech podrobností člun s veslařem a dvěma vesly. Medailon byl zhotoven z meruňkového jádra, z něhož byla vyřezána válečná nebo mandarínská džunka s baldachýnem, osmi veslaři a velitelem, který seděl uprostřed s otevřeným slunečníkem v pravé a nezbytným vějířem v levé ruce. Byl to kus oné čínské práce, který nám naskýtá příležitost obdivovat titěrnost, píli a neobyčejnou vytrvalost tvůrce, ačkoliv ty věci jsou prodávány za velmi levnou cenu. Hedvábný řetízek, který jsem držel v rukou, je zde ceněn asi dvěma dolary, ačkoliv evropský milovník by mi doma za něj nabídl aspoň sto dvacet korun.

A tento řetízek že je talismanem proti ,dračím mužům’? To by tedy Kong-ni musel být spřátelen s těmi hroznými lidmi! Přijal jsem dar a tázal se:

“Kde se shledáme, až se vrátíš?’ “Budeš zde na lodi?”

“Ano, vynasnažím se, abych zde byl.”

“Odvedu si tě potom odtud. Tvé učené práce budou uloženy v ,Kao-pan’.” “Domníval jsem se, zeje zašleš ,Ly-pu’?”

“Nevíš, že zkouškám je nutno se podrobit v ,Kao-pan’? Práce jsou pak zároveň se zprávami zasílány do Pekingu, načež jsou vráceny, aby byly uloženy ve ,ven-čang-kun’.”

“Slyšel jsem pouze, že v ,Kao-pan’ se konají pouze ústní zkoušky.” Rozpačitě se usmál.

“Nech vítr vát, jak věje. Můj otec je přednostou krajského úřadu pro státní zkoušky; učiní, co ti nejvíce prospěje. Žij blaze, vrátím se brzy.”

“Tsing-leao!” zvolal jsem a stiskl mu ruku. Také Frick Turnerstick mu podal pravici.

“Žijing biazeng, staryng klukung a vratiš-ling seng, uvíta-meng těng s radosting.”

Člun, který mladého mandarína odvážel, brzy zmizel ve spoustě jiných plavidel, proto jsme začali prohlížet naše balíčky. Obsahovaly různé zboží, Číňany obyčejně nazývané ,Ku-tung’, které nejen v Číně, nýbrž i v cizině se draho prodává.

Pro mne byl dokonce přiložen i celý oblek, při jehož prohlídce jsem s údivem zjistil, že je to mandarínský oděv, ale bez

klobouku a knoflíku. A k šatu byl též připojen umělý cop takové délky, že mně skoro dosahoval od hlavy až po paty.

Nyní jsem teprve

chápal, proč se Kong-ni smál, když jsem se zmínil, že si opatřím čínský oděv a cop. Když Turnerstick spatřil tento symbol Středu, rozesmál se, až mu slzy tekly po tvářích.

“Gratuluji, Charleyi, gratuluji! Tak dlouhý cop nenosil nikdy žádný evropský grenadýr. Ale řekněte mi přece, chcete si tento ocas skutečně připevnit k makovici?”

“Rozhodně! Chci-li, aby mne považovali za Číňana, musím se tak ustrojit. Nemyslíte?’ “Well! Ale budu-li chtít jít s vámi, musím mít také něco podobného?’

“Ovšem! Když Kong-ni nakupoval věci, nevěděl, že mne chcete doprovázet, poněvadž by nám byl opatřil také potřebný oděv. Náš první výlet však podnikneme v našem obyčejném oděvu.”

“Jsem s tím srozuměn! Chcete třeba hned zítra ráno?”

“Dobře tedy. Dnes večer loď neopustíme, abychom se dobře vyspali.” “Vezmeme si naše pušky?’

“Proč?1

“Copak zde nelze lovit?”

“Snad v nejvhodnějším případě kachny, kdybychom se pustili hlouběji. Dříve však bych si rád prohlédl Kanton. Prospěšné však je ozbrojit se nožem a revolverem, poněvadž nemůžeme nikdy vědět, s kým se v cizině setkáme.” “Well; ozbrojím se, ačkoliv si myslím, že nám nehrozí nebezpečí, poněvadž umíme oba mluvit čínsky.”

“Zdá se mi také, ačkoliv mne to překvapuje, že obyvatelé Hongkongu mluví čínštinou, které při vší pozornosti a snaze nelze porozumět.”

“Venku snad se nám bude dařit lépe!”

Když jsem se uložil k spánku, nemohl jsem pro různé myšlenky dlouho usnout. Dary Kong-niho byly důkazem, že vše, co mi řekl a slíbil, mínil zcela vážně. Na prvý okamžik se zdálo být ucházení se o akademický titul bizarní snahou, ale pre-mýšlel-li jsem o tom zevrubně, pohlížel jsem na to, zcela jinak.

Podle všeobecného mínění vládne čínský císař úplně despoticky, ale jeho moc je nejvíce omezována “učenými společnostmi”. Tyto učené společnosti tvoří těleso, které vykonává neobyčejný vliv na státní správu. Císař je nucen volit veškeré úředníky učených společností a musí povolávat zvláště ony členy, kteří byli zkouškou zařazeni do určitých tříd. Učené společnosti byly založeny v jedenáctém století podle křesťanského letopočtu, tedy v posledních letech Sangovy vlády, ale zkušební řád, podle něhož po dnešní dny je každý zkoušen, kdo chce vstoupit do státní služby, byl již sestaven v osmém století po Kristu, tedy v době dynastie Tang. Každý Číňan, který se může vykázat

vysvědčením zachovalosti, je oprávněn přihlásit se po dosažení určitého věku k těmto zkouškám. Zkoušky vždy vynikaly vážností a důstojností a zkušební úředníci se honosili neobyčejnou nestranností. Nyní se však již podmínky změnily a zkoušky zvrhly. Korupce neušetřila v Číně nic, ani zkoušky, zkušební úředníky a – kandidáty. Zákony a předpisy jsou sice přísné a veškerá libovůle má jimi být znemožněna, aby se zjistilo, čemu se kandidát naučil; ale zlato je mocnější než všechny zákazy a opatření. Boháč snadno pozná, jaké otázky mu budou pří ústní zkoušce kladeny a – hlasy zkušebních úředníků si získá, kdo nejvíce nabídne. A ještě: nemůže-li boháč vyzvědět, z jakých předmětů bude zkoušen, najme si nějakého chudého učence, který na několik okamžiků přijme jeho jméno, složí za něho zkoušku a na jeho jméno si nechá vystavit vysvědčení. Podobný způsob zkoušek se opaku
je tak často, že Číňané utvořili pro takové povýšence pojmenování “Bakalář, který sedí za jezdcem”. I nepřítomní mohou složit zkoušku, která se ovšem potom děje písemně; dostává-li se jim peněz a mají-li protekci, zašlou prostě učené pojednání a mohou si dokonce volit i téma. Snad dosáhl Kong-ni také podobným způsobem své hodnosti, nuže, proč já bych jí nemohl dosáhnout?

A vedle těchto myšlenek jsem si též vzpoměl na jeho varování. Že jsem se měl střežit pirátů, bylo docela pochopitelné; proč však také “Kuang-ti-miao”, chrámu boha války? Odvětil mi na tuto otázku pouze slovy: “O tom se ještě

přesvědčíš.”

Kuang-ti je čínský Mars. Pochází z provincie Se-čun, jejíž obyvatelé jsou neobyčejně hrdí na toto krajanství, a žil v třetím století podle našeho letopočtu. Byl znamenitým válečníkem, zvítězil v několika bitvách a proslavil se tou měrou, že jeho jméno dosud zná v Číně každé dítě. Číňané o něm vypravují mnoho pověstí; tvrdí, že dosud nezemřel, nýbrž vstoupil na nebesa a byl tam zařazen mezi bohy. Proto je nyní bohem války.

Panovnický rod Mandžu jej slavnostně prohlásil za boha a za ochránce svého rodu, když nastupoval na trůn. Vláda postavila tomuto bohu chrámy ve všech krajích; ve svých stáncích je znázorněn bůh války vsedě: po levici stojí jeho syn Kuang-pin, ozbrojený od hlavy po patu, a po pravici věrný pobočník, který se opírá o velký meč a příšerně se mračí, aby patrně nahnal celému světu strach.

Uctívání Kuang-tiho je předpisováno státním náboženstvím. Nižší třídy se však starají o tohoto Marse zrovna tak málo, jako o všechna buddhistická božstva. Jeho chrámy bývají obyčejnými lidmi navštěvovány jako chrámy ostatních bohů, ale nikoliv z důvodů uctívání, nýbrž ze zcela jiných příčin. Přenocují v nich, nabízejí ke koupi zboží, pořádají tam různé rodinné a jiné slavnosti a vůbec počínají si tam tak volně, jako v jiných domech. Ale úředníci a vojenští mandarínové musí v určité dny Miao navštívit, padnout tam před obrazem bůžka na kolena a obětovat vonná kadidla Tsan-hiang. Podnětem dynastie Mandžu k zavedení tohoto kultu byly ovšem politické důvody; touto věroukou nabyli vlivu na vojsko, pročež také rozhlašovali, že v každé válce, kterou tento rod vedl, se zjevil Kuang-ti v lidské

podobě. Vznášel prý se nad jejich vojskem a dopomohl jim vždy k vítězství.

A nyní mi měl být tento hodný bůžek nebezpečný. Snad proto, že jsem byl cizincem a nikoliv Mandžu!

O Lung-yinech, dračích mužích, jsem četl a slyšel velmi mnoho. Čínské džunky námořních pirátů byly vždy a jsou podnes. Na širém moři jsou piráti odvážní lidé, ale krutější a odvážnější jsou říční piráti, kteří svými zločinnými kousky ohrožují ony toky, na nichž jsou založena velká města. Své bleskurychlé útoky podnikají nejen v noci, nýbrž i za dne

třeba před očima milionů lidí a mají známosti od nejnižších tříd až po nejvyšší třídy mandarínů. Tvoří velice rozvětvená a přece uzavřená “Huis”, která jsou ovládána velice přísnými zákony, a jsou hroznými příživníky lidské společností, lupičské státy ve státě, který je nemůže vyhubit. Zmizí-li v některém městě, např. v Pekingu, Nankingu nebo Kantonu, beze stopy denně značný počet lidí, nevyvolá to všeobecnou pozornost; odváží-li se však piráti, což ovšem nebývá také řídkým případem, na některého cizince, pak zakročí konzulové a bývá zahájeno vyšetřování, které pravidelně končí výsledkem, že zločinci – beztrestně uprchnou. K takovému liknavému vyšetřování bývá vždy dost důvodů, o nichž četní mandaríni neradi slyší povídat.

Konečně jsem usnul; ale ani ve snu mne neopustily podobné myšlenky. Zdálo se mi, že můj cop se stal hroznýšem královským, který se mi stočil kolem těla a snažil se mne uškrtit; dobrého Fricka Turnersticka jsem spatřil sedět v nějaké pagodě jako nejvyššího bůžka; plival na mne stále ohněma křičel: “Vezming nohing nang ramenang, sic těng sním!” Prchl jsem; ale pagoda se proměnila v ohromného draka, jenž mne pronásledoval, konečně se mne zmocnil, vynesl mne do vzduchu a hodil na hromadu ořechů a dýní, které všechny oživly a chtěly, abych je snědl. Vyhověl jsem jejich prosbám a když jsem poslední polykal, přiblížil se ke mně čínský bůh války, zaškaredil se na mne, uchopil mne za ramena, zatřásl mnou a zvolal:

“U všech všudy, Charleyi, probuďte se přece, nechcete-li zahynout! Či mám vám snad vyškubnout rameno?” Pootevřel jsem oči a byl jsem neobyčejně udiven: namísto hrozného boha války stál u mne dobrý Frick Turnerstick. “Co je, kapitáne?” tázal jsem se.

“Co by bylo? Hm, den je, bílý den již plné dvě hodiny a vy ještě ležíte, hekáte, naříkáte a kvílíte, že byste byl s to kámen pohnout k útrpnosti. Jaké neštěstí vás stihlo, u všech všudy?”

“Zdálo se mi, že sedíte jako bůžek v jedné pagodě a chcete mne polknout.”

“Já – vás? To by mě ovšem mohlo jen tehdy napadnout, kdybych byl bůžkem! Ale připravte se rychle. Snídaně je již hotova, já jsem hotov – nuže, mohli bychom vyrazit.”

Byl jsem brzy na palubě u snídaně. Zatím si vyhlédl kapitán jednoho majitele člunu a kýval na něho. Lodník uposlechl a přiblížil se k padacím schodům.

“Pojď přeceng nahorung!”

Pokyn, kterým byla tato slova doprovázena, byl tak zřetelný, že muž musel porozumět. Vystoupil proto na palubu. “Chcemeng do Kantonu. Chcešing nás tam dovezing?”

“Kanton? Kuang-čeu-fu?” tázal se oslovený. “Če!” “Hrozná čínština! Co říká ten člověk, Charleyi?” “Zapomněl jste již, že ,če’ znamená ,ano’?”

“Ach, tak! Hm, toho bych si ani nebyl povšiml. Ale vidíte přece, že mluvím čínsky docela famózně, neboť ten muž rozuměl každé slovo; jinak by nebyl kladně odvětil. Najmeme si ho, Charleyi?”

“Jsem s tím zcela srozuměn, kapitáne. Vyjednejte to s ním.” Kapitán uposlechl.

“Povezeš dvang muženg. Kolik požaduješ zang deng?”

Tázaný zakýval hlavou na znamení souhlasu. Turnerstick pokročil k němu a tázal se hlasitěji: “Kolik požaduješing?”

Zase dostal podobnou odpověď, pročež se obrátil ke mně.

“Tento chlap nerozumí ani své mateřské řeči. Prosím vás, Charleyi, zkuste s ním štěstí vy!”

“Jak si přejete, kapitáne. Dříve se však budeme radit, zda v člunu tohoto muže chceme skutečně urazit značnou vzdálenost do Kantonu. Odtud až do Vam-poa jede parník skoro celý den a z Vam-poa budeme muset jet ještě plných dvanáct anglických mil.”

“Vím to všechno, Charleyi. Ale chci poznat zemi a její obyvatele, rozumíte mi? Proto chci sednout do takového

bambusového člunu, abych se mohl zastavit zde či onde, jak mne právě napadne, a jít pak pěšky. Kormidelníkovi jsem již udělil rozkazy; bude mne zastupovat, dokud budu vzdálen. Ostatně můžeme člun nechat připnout k vlečnému lanu parníku, bude-me-li chtít jet rychleji. Rozumíte, Charleyi?”

“Úplně. Ale chceme-li skutečně poznat zemi a její obyvatele, mohli jsme začít hned zde v Hongkongu, do něhož nemáme daleko.”

“Správné, úplně správné. Nuže, nechť nás ten muž dopraví nejdříve tam.”

Najmul jsem Číňana za tři čuny, tedy asi za korunu dvacet haléřů denně; vstoupili jsme potom na loďku a nechali se přeplavit do města.

Hongkong byl zvolen Angličany za místo jejich skladišť s onou praktickou obezřelostí, která je evropskému ostrovnímu národu vrozená. Ostrov, na jehož severní straně se město rozkládá, je velmi hornatý a jeho obvod měří asi osmnáct nebo dvacet anglických mil. Poloha ostrova umožňuje dvojí vjezd do rozsáhlého přístavu; vjezdy jsou v protivném směru, proto lze vjet do přístavu při každém větru. Přístav je tak hluboký, že lodi o patnácti stopách ponoru mohou zakotvit v malé vzdálenosti od břehu. Měkké ale slínovité dno je velmi vhodné pro usazení kotev až skoro po násep a vysoké kopce, které přístavní nádrž obklopují, chrání lodi před četnými podzimními a zimními větry.

Procházeli jsme se společně ulicemi čínského města; byly většinou špinavé, páchnoucí a klikaté. Dostali jsme se do úzkých, tmavých ulic a uliček, v nichž se dacii nikoliv zrovna mile vyhlížející lid; otevřený přízemek malých bambusových domků byl prodejnou různého zboží, za kterou bylo zřízeno několik tmavých pokojíků a úzké schody do horních, poněkud do ulice vyčnívajících místností, které byly ložnicemi. Krámy jsou po celé šířce otevřeny a umožňují pohled na obchodníkův život.

Zde jsme spatřili obuvníka hotovit hedvábné střevíce, jejichž podešve byly pořízeny ze silné plsti; opodál hotoví lakýrník malé tácky, jichž několikeré natírání schne celý rok. Vedle je krám penězoměnce, který na svém “snan-pan” tak

obratně počítá, že je zapotřebí neobyčejně zostřit pozornost, aby člověka neošidil. Naproti němu pracuje krejčí, sedě zrovna tak na skrčených nohách, jako naši “tailleuři”; tento obor lidské činnosti nezapře v žádném dílu světa svou krejčovskou rodinnou příslušnost. V sousedství je jídelna, jejíž jídelní lístek podle vyloženého ovoce, zeleniny a různých druhů masa je patrně velmi bohatý, a v bezprostřední blízkosti toho svůdného místa švitoří hejno oněch rozčepýřených, umouněných a zchytralých živočichů, kterých je ve starém světě odedávna a v novém od nedávná všude dost. Turek je nazývá muhasilbaši, Číňan jim říká kia-niao-eul a my je nazýváme vrabčáky. Přiznám se upřímně, že mne pohled na tuto hlučně švitořící a hašteřící se chasu upřímně potěšil; vždyť to byl “pozdrav z vlastí”!

Před krámem penězoměnce se kapitán pojednou zastavil. “Co myslíte, Charleyi, nebudeme potřebovat drobné?” “Zajisté.”

“Proměníme si tedy každý jeden dolar.” “Souhlasím. Pojďme.”

“Dovolte, abych šel napřed.”

Vstoupil, rozhlédl se po krámě velmi důkladně, načež řekl: “Dobryng deng! Můžeteng mněng promeniting jeden dolaring?” Ponořil zároveň ruku do kapsy a vytáhl zmíněný peníz.

“Přejete si zajisté cash za jeden dolar, sir?’ tázal se penězoměnec plynnou angličtinou. Frick Turnerstick couvl překvapením krok nazpět.

.Anglicky? Číňan anglicky? U všech všudy, nač bych se tedy učil čínsky? Či snad proto jsem si přišel prohlížet tento zatrolený Kang-keng-kong-kung-kong, aby mne zde lidé oslovovali anglicky? Dejte sem ty penízky a budeme vyrovnáni!”

Penězoměnec jistě nevěděl, čím se asi provinil, neboť Turnerstickova rozmrzelost, vzniklá z té příčiny, že se nemohl svou znalostí jazyka pochlubit, zůstala obchodníkovi nevysvětlitelná. Za oba dolary nám dal své tsieny, načež jsme odešli. Venku se kapitán zastavil.

“Charleyi, přihodilo se vám někdy něco podobného?” “Co?”

“Abyste se byl naučil čínštinu a potom jí vůbec nemohl upotřebit!” “Nikoliv; to se mi ještě nepřihodilo.”

“Nuže, tedy! Proč jsem vystoupil tedy na pevninu, abych se učil znát zemi a její obyvatele, he? Zajisté jen proto, že jejich řeči rozumím a potom, abych jim ukázal, že tam za kopcem žije také ještě nějaký Fricking Turnersticking. A tu nenadále na mne spustí ten chlap anglicky! Nechci již ten Hongkong ani vidět! Musíme vniknout dále do země, abychom mohli využít, čemu jsme se naučili.”

Neuplynulo ještě ani čtvrt hodiny a již jsme seděli v našem bambusovém člunu a pluh’ proti proudu po řece. Pobřeží řeky bylo skalnaté a sice tak malebné, že jsem se toho věru nenadal; čím dále jsme pluli, tím bylo nižší. Řeky a průkopy protínaly krajinu všemi směry a na jejich březích se rozkládaly vesnice a vísky – buď na zvýšených místech z tvrdého staviva, nebo v nížinách z bambusu a na jehlicích. Když voda v řekách stoupá a zaplaví krajinu, vyčnívají vesnice z vody jako malé ostrůvky.

Těžké džunky se plavily po proudu i nazpět a malé rybářské loďky se projížděly po řece křížem krážem. Velké obchodní džunky jsou nestvůrná vozidla značné velikosti s vysokými boky a vyčnívají z vody jako sloni nebo hroši. Uprostřed jsou neobyčejně široké, čímž se podobají značně starým holandským válečným lodím, a jejich boky jsou zdobeny pestrým malováním; paluba je chráněna velkou slaměnou střechou, která ještě zvětšuje těžkopádnost vozidla.

Neobyčejně tlusté, z jednoho kusu zhotovené stožáry jsou opatřeny nahoře kolečkem, na němž se vine silné lano; lanem se vytahuje těžké plachtoví. Přední část takového vozidla bývá pravidelně červeně natřena a napravo i nalevo od přídě mívají v bocích velké kulaté, někdy i pět stop v průměru měřící otvory, podle nichž byly pojmenovány džunky “Lung-yen”. Těma očima zapuzeni mají být zlí duchové a jiní netvorové, kteří podle čínské věrouky žijí ve vodách.

Poněvadž jsou džunky stále ohrožovány poříčními piráty, jsou ozbrojeny pravidelně jedním až dvěma děly.

Válečné džunky jsou poněkud útlejší a nemají takové vysoké boky. Po stranách bývají vyzbrojeny čtyřmi či šesti tří až čtyřliberními děly, na přední části jedním nebo dvěma šesti až devítiliberními a někdy též uprostřed několika menšími děly. Několik hákovnic s šest až osm stop dlouhou hlavní, jejíž ústí měří v průměru až dva palce, se otáčí v čepech na železných podstavcích, které jsou připevněny na stranách. Mužstvo je ozbrojeno doutnákovými puškami, kopím, štítem a šavlemi; mnozí však ještě nosí i luky a šípy. Plachty jsou podporovány dvaceti pěti až třiceti vesly. Disciplína na takovém válečném plavidle je vskutku čínská. Třikrát denně bývá odříkávána společná modlitba k bohu války, což je provázeno vždy ohlušujícím chřestěním, tlučením na bubny a křikem, jakož i vypalováním prskavek a raket.

Náš člun byl hnán větrem, který se mocně opíral do našeho lýkového plachtoví, velmi rychle po řece. Věděl jsem, že od ústí řeky až do Kantonu jsou postaveny na různých místech čtyři

pagody, pročež jsme si umínili, že některou navštívíme. Prvou jsme již minuli a když se objevila druhá, přistáli jsme u břehu a vystoupili.

Pagody se vyskytují v neobyčejném množství po celé Číně a není tam snad ani jediné vsi, která by se podobnou budovou nehonosila. Číňané vypravují, že v Pekingu a okolí je asi deset tisíc pagod, ale patrně tím číslem chtějí říci, že je jich tam “velmi mnoho”. Spatříš je při silnicích a řekách, zrovna jako uprostřed měst, vesnic a polí. Stavby jsou velmi různé. Většinou se valně neliší od obyčejných obytných stavení a mnohé z nich jsou pouhými kapličkami nebo výklenky s obrazem či sochou bůžka, před níž je umístěna nádoba na kadidlové oběti.

Často jsou však tyto stavby neobyčejně rozsáhlé; k těmto bylo nutno počítat i pagodu, kterou jsme navštívili.

Náš člunař zůstal na břehu, kdežto my se ubírali polem k vesnici, za níž jsme spatřili střechu pagody. Očekával jsem, že

obyvatelé vesnice si nás budou zvědavě prohlížet, ale byl jsem zklamán; vesnice byla patrně častěji navštěvována cizinci. Lidé si nás sice povšimli, ale náš příchod nevyvolal v obci vzrušení, leda že několik žen vyšlo přede dveře a hlouček nadějné mládeže se shromáždil kolem nás a děti na nás pokřikovaly všelijakými tóny své “bief-ste! bief-ste!” “Co si myslíte, že chtějí ti malý uličníci?” tázal se Turnerstick.

“Myslí, že jsme Angličané, kterým přece v celém světě dávají čestný titul ,Beefsteaks’. Můžete zde tedy zjistit velmi zajímavou pravdu, že uličníci všech zemí a národů jsou si podobni jako vejce vejci.”

Konečně jsme se ocitli za vsí. K výšině vedla dobře spravovaná cesta, která byla po obou stranách vroubena ozdobnými keři. Ubírali jsme se po ní, až jsme se konečně ocitli před pagodou. Kapitán si dlouho prohlížel budovu z hnědých cihel, slepených bílým tmelem.

“Osm poschodí! K čemu, Charleyi?”

“Indická pověst vypravuje, že Buddhova mrtvola byla spálena, popel z ní byl rozdělen na osm dílů a v osmi popelnicích byl uschován. K uschování popela byla proto vystavěna osmihranná věž o osmi poschodích, v každém poschodí byla jedna popelnice, takže popel z nohou byl uložen v přízemí a z hlavy v nejvyšším poschodí. Podle té věže byly stavěny později všechny ostatní pagody.”

“Well; prohlédneme si tedy nejdříve část, v níž jsou Buddho-vy paty.”

U vchodu do pagody nabízel starý muž ke koupi ovoce. Poněvadž nás následovaly děti až sem, koupil jsem plný košík ovoce za báječně levný peníz a nařídil jsem muži, aby ho rozdělil mezi děti. Tento nepatrný dar vyvolal všeobecný jásot a když konečně každý “klučík z květiny” dostal přídavkem cigaretu, neslyšeli jsme je více pokřikovat “bief-ste”, nýbrž děti se daly úprkem na zpáteční cestu, aby tam pověděly, jak jsme štědří.

Vstoupili jsme dovnitř. Do osmihranné místnosti vnikalo světlo otvory podobnými střílnám. Napravo od vchodu se vystupovalo úzkými schody nahoru. Uprostřed pozadí seděl šik-mooký Buddha neobyčejně tučného těla a tváří, co je podle čínského pojmu první podmínkou krásného vzezření. Výraz jeho obličeje byl velmi žoviální. Socha působila dojmem, jakoby neznázorňovala boha, nýbrž labužníka, který si právě pochutnal na znamenitém obědě a nyní s veselou myslí a zářícíma očima se chystá k odpolednímu zdřímnutí.- Zajímal mne však neobyčejně objev, že nos byl formován zcela podle kavkazského způsobu, což mi připomnělo v Číně velmi rozšířené mínění, že Tien-hio přišlo ze západu.

Po stranách modly seděly dvě menší figurky, jejichž výraz obličeje byl velmi zlostný. Přede všemi byly postaveny kovové nádoby k uložení kadidlových obětí a před Buddhou také ležely ještě květinové dary, jichž se museli jeho pohněvaní přátelé zříci.

Ze schodiště jsme zaslechli pojednou kroky. Z vyššího, poschodí přicházel muž, který zcela klidně pokuřoval cigaretu. “Kdo je to?” tázal se kapitán.

“Ho-šang!” odvětil jsem. “Ho-šang? Co je to?’

“Kněz a hlídač pagody. Cizinci jej nazývají bonzem, ale Číňané toto slovo neznají, proto mu říkají ho-šang nebo sing.” Bonz nás spatřil a pozdravil nás; sklonil při tom uctivě svůj papírový vějíř.

“Čing-čing!” volal na nás přátelsky, podávaje nám ruku. “Jsteng singem tétong pagodyng?” tázal se Turnerstick. “Sing, če!” odvětil tázaný.

“Vidíte, Charleyi, že mi rozumí! Ten kněz je vzdělaný muž, proto se s ním velmi příjemně pobavím.” Ukázal na prostřední figuru a tázal se:

“Kdong jeng teng dobrýng, starýng páng?” “Fo,” zněla odpověď.

“Fo? Kdo je to, Charleyi?”

“3uddha, který se v Číně nazývá Fo.”

“A kdong jsoung ting dvang lideng vedleng něhong?” tázal se dále, ukazuje na obě figury.

Bonz patrně vystihl z jeho posunků smysl otázky, pročež ukázal nejdříve na jednu a pak na druhou figuru a pravil: “Fu-sa a O-mi-to.”

“Slyšíte, Charleyi, k svému překvapení pozoruji, že i vzdělanci v Číně mluví tak špatně, že jun nelze rozumět. Co tomu říkáte?”

“Mluví čínsky a japonsky: Fu-sa říkají Číňané slavnému buddhistickému patriarchovi Bodhisatoovi, jehož ona figura znázorňuje. A O-mi-to je název, který Buddhovi dali v Japonsku.

“Ale kdo a co je vlastně ten Buddha?”

“Buddha je název, původem ze sanskrtu a znamená vlastně ,mudrc’. Buddha byl slavným hlasatelem náboženství, žil tisíc

let před Kristem a jeho otcem byl Sudhodana, král Mogadhy, tento kraj je nyní nazýván Bíhár. Jeho jméno bylo Šramaná Gautama, ale byl také nazýván Sokja Muni a – -”

“Dost, dost, dost, Charleyi!” zvolal Turnerstick, ucpávaje si uši. “Budete-li plýtvat ještě minutu takovými jmény, budu nucen odtud veslovat. Raději bych si vyjel na moře na procházku za nejsilnějšího tajfunu, než abych zápasil s takovým vlnobitím cizích slov. Raději si prohlédneme tuto starou boudu.”

A obrátiv se k bonzovi, pokračoval, ukazuje na schodiště: “Smímeng vystoupiting?”

Bylo nám to ovšem bez námitek dovoleno, ale již ve druhém poschodí se kapitán zastavil.

“Charleyi, plazte se nahoru sám! To je opravdu horší, než na ostrově, když jsme lovili kozy! Oddechnu si zatím, než přijdete nazpět.”

Vystupoval jsem s průvodcem nahoru. Kdybych byl očekával nádhernou výzdobu chrámu, byl bych se báječně

klamal, neboť ve všech částech budovy jsem spatřil jen holé stěny. Za svou námahu jsem byl odměněn jedině krásným rozhledem po širém okolí, který skýtala asi dvě stě stop vysoká věž.

Bonz byl právě jen – bonzem a tím je všechno řečeno. Jeho celé vzdělání a vědění pozůstávalo ve znalosti čistě mechanických kadidlových obětí, čímž bylo potvrzeno mé mínění o něm, které jsem si utvořil hned tehdy, když označil obě vedlejší modly jako sochy Fu-sa a O-mi-ta. Neznal ani skutečná jména božstev, která vzýval. Bonzové jsou všeobecně velmi nevzdělaní lidé; žijí jen z dobročinnosti jiných lidí a z darů, které obdrží za to, že hříchy jiných lidí přijmou na sebe a činí za ně pokání nábožným životem. Poněvadž se nezení, nemají děti, ale kupují si obyčejně dítě, syna chudých rodičů, a vychovávají jej jako svého nástupce; naučí ho prostě několika pohybům a krátkým modlitbám, což je celým jejich věděním.

“Ty nejsi Fo-dse?” tázal se mne bonz. “Nikoliv. Jsem kiao-yn, křesťan.”

“Divíš se tedy zajisté, že smíš vkročit do tohoto chrámu?”

“Nikoliv, poněvadž chrámy mého boha smí navštívit každý člověk, tedy i Fo-dse.” “Modlíte se také k našemu tien-ču, a obětujete mu kadidlo?”

“Ano.”

“Uctíváte jej také zvoněním a bubínky?”

“Uctíváme jej líbeznějším zvoněním a hudbou než vy.”

“Jak by to bylo možné? Vy jste přece barbaři a neznáte hudbu!”

“Tien-ču mají lepší hudbu než Fo-dse, Hoei-hoei, Tsang, Dši-pen a Tung-da-dse. Vaše hudba je velmi snadná, ale naše tak těžká, že ji žádný Číňan nedovede vyluzovat.”

“Mám ti věřit?”

“Věř nebo nevěř, mně je to lhostejné!” “Jak se jmenuješ?”

“Kuang-si-ta-se.”

“To je vznešené jméno! Znáš nástroje, na které my teď hrajeme?” “Znám je.”

“Ale neumíš na ně hrát!”

“Neměl jsem dosud žádný nástroj v ruce, ale jistě bych zahrál na každý.” Rozpačitě se usmíval.

“Na bubínek?” “Ano.”

“Na gamelang?” “Ano.”

“Na anklong?”

“Ano. Ale tážeš se víc, než smíš, neboť anklong a gamelang nejsou čínské, nýbrž malajské nástroje.” Má námitka mu způsobila nemalé rozpaky. Tázal se však dále:

“Znáš také pi-pa a kiy? Nesnadno se na ně hraje, nesnadněji než na veškeré nástroje světa.”

“Viděl jsem je již, ale ještě jsem na ně nehrál, ale každému křesťanovi je hudba tak snadná k pochopení a vnímání, že by okamžitě na ně zahrál. Křesťané mají nástroje, na něž nadaný muž jen tehdy správně umí hrát, když se deset až dvacet roků denně pilně cvičí. Takové nástroje nemáte.”

“Chceš, abych ti to uvěřil, proto nebudu pochybovat, ale počínáš si věru velmi směle, tvrdíš-li, že bys na kiy a pi-pa ihned zahrál! Mám oba nástroje v bytě. Chceš jít se mnou?”

“Ano.”

S vítězným úsměvem, se ubíral napřed. Turnerstick nás již netrpělivě očekával. Tázal se: “Poslouchejte, Charleyi, jaké to bylo tam nahoře?”

“Vysoké, kapitáne!”

“Vysoké? Well, to jste si mohl myslet již zde dole. Co podnikneme nyní?” “Půjdeme do bytu tohoto muže.”

“A co tam?”

“Hrát!”

“Mont, whist, taroky nebo skat?” “Nikoliv. Hrát na kiy a pi-pa.”

“Na skysy a pipy? Zbláznil jste se?”

“Nikoliv úplně. Kiy jsou housle a pi-pa kytara.” “Ah tak! Jen to říci! Já však…”

“Já si tedy pošumařím na kiy a vy si zabrnkáte na pi-pa!”

“Já? Na pípu? Jděte mi se svým pi-pa-pum k čertu! Žádat ode mne, abych brnkal na pípu by bylo zrovna takové, jako byste žádal, aby velryba pletla punčochy! Já neměl něco kňouravého jakživ v ruce!”

“Budu hrát tedy sám!” “A umíte?” “Domnívám se!”

“Charleyi, musím vám jednou říci něco mezi čtyřma očima: neškoďte si před tímto Číňanem! Medvědovi či tygrovi prostřelit hlavu, nebo zastřelit několik divokých koz – k tomu je zapotřebí

jen puška a pak mířit a stisknout; ale taková pi-pa je velmi nebezpečná věc, tak že ani já se na ni neodvažuji.”

“Uvidíme!”

Zatím hovořil bonz něco s obchodníkem ovocem, který potom rychle pádil k vesnici. Domníval jsem se, že byl zjednán svolat obecenstvo, aby má porážka byla veřejná.

Od pagody se vinula úzká cestička do kopce k malému domku, který byl bonzovým obydlím. Byl od základů z

bambusu a střecha byla zhotovena z šedých cihel. Obytné místnosti byly zřízeny jen v přízemí a kryté sloupoví před nimi poskytovalo příjemně stinný pobyt.

Když jsme se přiblížili, vystoupil z domku nějaký hoch a pozdravil nás; byl to patrně bonzův žák. Náš průvodce mu pošeptal několik slov, načež nám byl přinesen čaj, který jsme pili podle čínského způsobu z malých koflíků, bez cukru, rumu a smetany.

“Nádherné zvyky!” bručel kapitán, který si uvykl pít z větších nádob. “Kdybych chtěl někdy své hochy pohostit čajem z takových nádob, vyprázdnil by jich každý dvanáct set a potom by se teprve tázal, kdy dostane čaj. Ale kdy vlastně přinese ten muž svůj pa-pum?”

“Snad nebudeme příliš dlouho čekat, kapitáne, neboť publikum -jak vidíte – se již shromažďuje!”

Od vsi se blížil velký zástup mužů, žen a dětí, a všichni nesli v rukou květiny. Když došli k domu, uklonili se nám a obdarovali nás květinami za ovoce a cigarety, které obdržela mládež. VČíně i nejnepatrnějším dárkem si člověk získá hlubokou vděčnost, a dar, kterým jsem obmyslil venkovské uličníky, mi získal přízeň všech vesničanů.

“Co učiníme s těmi kytkami, které rozhodně nemůžeme odnést?” tázal se Turnerstick. “Vezmeme si některé a ostatní necháme bonzovi.”

“Ale poděkovat musíme!” “Rozhodně; učiním to okamžitě.”

“Pardon, Charleyi, dovolíte-li, převzal bych tu úlohu na sebe!” “Přejete-li si! Jen však pěkně a dojemně!”

“3uďte ujištěn!”

Povstal, obrátil se k zástupu a vzpřímil se.

“Činaneng, mužoveng, ženyng a děting! Přišling jsme, abychom poznaling zemi a jejng obyvateleng a začaling jsmeng u vás. A věru, počáteking byl dobryng, neboť obdařiling jste nás květinaming a kytkaming za ovoceng a cigaretyng. Vyslovuje-meng vám náš srdečnyng dík a doufámeng, že sing na nás budeteng dlouho vzpomínating!”

Tento nadšeně pronesený proslov vyvolal všeobecné nadšení, ačkoliv nikdo nerozuměl ani slovo. Shromáždění vystihlo úmysl a bylo spokojeno, nečinilo další řečnické požadavky.

“Vidíte, Charleyi, že rozuměli každému mému slovu! Přál bych si, kdybyste obstál zkoušku na pu-po zrovna jako já se svou řečí! Ten člověk již ostatně nese své břinkačky.”

Vskutku bonz přinesl z vnitřku oba nástroje a podal mi je. Pokynul jsem zamítavě.

“Neslyšel jsem dosud hrát na kiy ani na pi-pa. Byl bys tak laskav a ukázal mi, jak se na ty nástroje hraje, abych mohl hrát jako ty?”

Usmál se zamyšleně jako člověk, jenž podobnou námitku očekával a pravil: “Nedovedeš to ani, když ti to ukáži!”

Potom uchopil housle. Jejich podoba se lišila od našich, ale měly také kobylku a čtyři struny, jenže poněkud jinak sladěné. Smyčec byl těžký a podobal se našemu basovému smyčci. Číňan ho natřel obyčejnou smolou a začal potom hrát.

Číňané s nadšením naslouchali vyluzovaným zvukům, patrně jej považovali za mistra, ale nehrál ani určitou melodii, ani se jeho hra nehonosila souladem. Také předehru jsem nemohl rozeznat a jeho koncert byl vyplněn čtyřmi tóny, které

střídavě vyluzoval.

Když odložil smyčec, upřel na mne svůj pohled, v němž se zrcadlilo nejzjevnější očekávání zvláštního uznání, když však neuslyšel ani slovo a já jen nepatrně pokýval hlavou, pravil:

“Tak se křesťan nenaučí nikdy hrát!”

“Neslyšel jsi ještě nikdy hudbu Van-kui-dse nebo Fulen v Hongkongu nebo Macau?” tázal jsem se. “Nikoliv! Jsou to barbaři a já je nechci ani vidět ani slyšet!”

“Ukázal jsi mi, jak se hra na kiy; nyní mi zahřej též na pi-pa!”

Uchopil kytaru. Nástroj se podobal našim staromódním kytarám, měl velmi dlouhý krk s půltónovými dráty, a sedm strun.

Hra byla právě tak jednotvárná jako dříve. Chvílemi sice přitlačil prsty levé ruky na struny, ale přece jsme neuslyšeli ani melodii, ani dva souzvučné tóny, a mě maně napadla otázka, jak někdo může mít celá léta v domě takový nástroj, aniž by se i bez učitele naučil na něm zahrát aspoň několik nápěvů. Vzor tohoto nástroje byl patrně převzat od Evropanů, ale na techniku bylo úplně zapomenuto.

Když skončil a posluchačstvem byl odměněn velmi uctivým potleskem, podal mi kytaru. “Zkus tedy, zda to dovedeš.”

Naladil jsem si struny podle naší škály, zkusil několik hmatů, načež jsem zahrál rychlý valčík, přičemž se mi levá ruka míhala tak rychle po krku, že posluchačstva se zmocňoval údiv.

“All devils!” zvolal Turnerstick, když jsem skončil, a plácl mě mocně na rameno. “Vy jste věru znamenitým virtuosem na pupa nebo tento… jak to, nazýváte. A o tom jste mi nic neřekl!”

Zasmál jsem se.

“Aspoň vidíte, že umím víc, nežli střílet medvědy a divoké kozy, k čemuž je zapotřebí jen mířit a spustit.”

Potom jsem naladil nástroj po španělském způsobu, zabřin-kal melodii z “Kornevillských zvonků” a hrál potom fandango. Když jsem skončil, neozval se ze zástupu ani hlásek a bonz maně couvl až ke dveřím, tváře se jako člověk,

který prohrál bitvu docela.

Kapitán se pohodlně rozložil na nízké sedátko a radostí dupal nohama.

“Charleyi, zde si ještě hodně posedíme; zde je velmi pěkně a příjemně, mně se zde líbí, poněvadž jste se nedal zahanbit zrovna tak, jako já s mojí řečí. Hřejte dál!”

Potom jsem uchopil housle a naladil je podle našeho způsobu do kvint. Nejdříve jsem zahrál tříhlasný chorál, potom nějakou píseň, dále americký tanec a konečně – hlučnou polku – zcela po chutí mastra Turnersticka, který se při jejích zvucích kolébal na židli a podle taktu se rozháněl rukama i nohama ve vzduchu a snažil se vůbec, aby se celé tělo pohybovalo podle hudby.

“Huzza, sláva, znamenitě, rozkošně, nesrovnatelně!” křičel, když jsem odložil smyčec. “Zahrál jste mně z duše, Charleyi, neboť při takové muzice se člověku zdá, jakoby byl napjal veškeré plachty a byl unášen nejsilnějším větrem do tureckého nebe. Takovou muzikou opravdu člověk omládne, ačkoliv jí rozumím jako koza petrželi. Opravdu, půl života bych za to dal, kdybych mohl také pří tomto koncertě účinkovat!”

“Mohl byste!”

Já?! Jak?… Co? Míníte? Či myslíte, že bych mohl koncertovat na brumlačku?” “Neumíte zpívat, kapitáne?”

“Zpívat? Hm – ovšem… ale jen jedinou písničku. Ale tu zpívám tak dokonale, že svory praskají a stěžně se hotoví k tanci, začnu-li někdy.”

“Která je to?”

“Která? Nesmyslná otázka! Ovšem že americká hymna!” “Spusťte tedy! Budu zpívat s vámi!”

“Well, to je nádherné. Začněte!”

Opět jsem uchopil kytaru, chvíli preludoval a sotva jsem začal zpívat, vpadl Turnerstick do noty hlasem, který opravdu ladil stěžně k tanci. Hudební sluch neměl žádný a čisté tóny proto také neslyšel. Bručel text jako medvěd, jehož hlas kolísal mezi fis a g, a někdy si dovolil odvážný vzestup na es nebo d.

Ale přece jsme zazpívali celý text do konce, načež se ozval kolem nás hlučný potlesk, který zrovna tak působil bolení hlavy, jako zpěv nadšeného kapitána.

Kapitánovi zčervenal najednou obličej jako rak a jeho oči zářily radostí; vůbec byl tak nadšen, jakoby si v nějakých závodech vydobyl první cenu. Volal nadšeně:

“Hrom a peklo, to byl zpěv, je to pravda, Charleyi?” “Nádherný!”

“Co, abychom opakovali?”

“Nemyslím! Člověk nemá plýtvat svým nadáním.”

“Správně mluvíte! Ti lidé již ví, kdo a co jsme, proto si ponecháme nádherný zpěv v zásobě, aby i ostatní obyvatelé tohoto kraje poznali, co je to, když kapitán Turnerstick zpívá americkou hymnu.”

Odevzdal jsem bonzovi oba nástroje. “Věříš už, že křesťané umí hrát?”

“Hraješ lépe než my a tvá hudba je složitější než naše. Ale nehrál jsi vskutku dosud nikdy na pi-pa a kiy?” “Nikoliv, ale v naší zemi máme nástroje, které se tvým podobají, proto na ně dovedu hrát.”

“Ubíráte se nyní do Kuang-čeu-fu?”

“Ano. Vystoupili jsme jen proto, abychom si prohlédli tvou miao, což jsi nám dovolil. Byl bys tak laskav a přijal od nás malý dárek?”

“Jsem chudý a žiji jen z darů milosrdných lidí. Tvůj kom-ča mi bude vítán.”

Turnerstick těm slovům ovšem nerozuměl, ale když jsem sáhl do kapsy, pochopil, o čem mluvíme. “Pardon, Charleyi, chcete dát tomu muži spropitné?”

“Ano.”

“Tak tohle vykonám já, dovolíte-li. Já sice nevylezl na věž tak vysoko, jako vy, ale za to jsem slyšel koncert a tedy zaplatím!”

Vytáhl potom svůj velký měšec a obrátil se k bonzovi.

“Líbil jsi se ming velming, hochung; protong tí dám dva dolaryng a tvémung hochoving jeden dolar. Můžeš sing za tong koupiting tabák, cigareting, nebo láhev rumung. Žijing blazeng, starý hlídačing pagody a vzpomeň sing někdy na kapitána Turnerstickinga a na jeho pěknou americkou hymnung!”

Bonz byl neobyčejně udiven. V poměru k jeho potřebám a zdejším nízkým cenám byly dva dolary malým jměním. Nemohl již utajit radost z bohatého obdarování; vkročil mezi ostatní Číňany, ukazoval jim oba peníze a nejsilnějšími výrazy chválil dobročinnost cizinců. Potom mne uchopil za ruku a odvedl mne stranou.

“Chceš se odebrat do Kuang-čeu-fu? Smím ti dobře poradit, abych tě odměnil za tvou dobrotu?” “Ovšem!”

“Prosím tě, abys nikomu neřekl, co tí právě říkám: chraň se Lung-yin a kuang-ti-miao!”

Tato výstraha mne překvapila; zněla skoro doslovně tak, jak mi ji řekl Kong-ni. Proto jsem se tázal: “Proč?”

“Nesmím říci. Neslyšel jsi, že Lung-yin rádi zajímají cizince, aby si vynutili výkupné?”

“Vím. Právě předevčírem zmizela v Macau paní jistého portugalského kupce a podle všech okolností byla zajata dračími muži. Ale já se jich nebojím.”

“Neznáš je, jinak by ses jich obával. Není na světě nic strašnějšího než dostat se do jejich rukou a rozhněvat je. Kdybych byl mocný, dal bych ti jejich talisman, který by tě před nimi chránil.”

“Jsou takové talismany?” “Ano.”

“Viděl jsi již nějaký?”

“Já sám… ano, viděl jsem ho.” Jaký je?”

“Nesmím říci.”

Sáhl jsem pod kabát a vytáhl medailon. “Jsou takové?”

Sotva spatřil ukázaný předmět, zkřížil ruce na prsa a hluboce se uklonil. “Pane, odpusť mi! Nevěděl jsem, že jsi yen-ki Lung-yinů!”

“Z čeho tak soudíš?”

Byl udiven touto otázkou.

“Máš talisman a zajisté víš, že pro každou hodnost je zvláštní odznak. Nebo jsi si ho nezasloužil a jen jsi ho našel? To by mohlo být tvým neštěstím!”

Nepovažoval jsem za nutné mu vysvětlovat, jak jsem talisman nabyl. Zdálo se však, že buddhistický bonz zná dobře organizaci poříčních pirátů; zajímalo mne tedy dozvědět se, zda je též členem dračích mužů.

“Nenašel jsem ho. Ale ukaž mi svůj.”

“Mám ho doma, ale pozoroval jsi zajisté na mých koflících, že jsem vašímčlenem!”

Ach tak! Pozoroval jsem jeho zvláštní hmaty, když popíjel čaj. Uchopil koflík špičkou palce, ukazováčku a prsteníku, zatímco oba ostatní prsty měl nataženy. Bude třeba, abych vyzvěděl více.

“Znáš také jiná znamení?”

“Jsou jen dva pozdravy, a ty zná každý člověk: ,čing-čing’ a ,čing-lea-o’. Nyní víš i bez talismanu, že k vám náležím. Ale ty jsi mi neřekl pravdu; nejsi ,y-jin’, neboťbys nemohl být vůbec ani členem, tím méně velitelem.”

Tedy pozdrav byl též znamením; vyslovován byl tak, že poslední slabika zněla prodlouženě, tedy “čing-či-ng” místo, “čing-čing” a “čing-lea-o” místo “čing-leao”. Mohlo mi velmi prospět, naučím-li se tomu.

“Neobelhal jsem tě, ale přece mi talisman právem náleží. Tobě však musím říci, že jsi velmi neopatrný.” “Proč? Oba jsme členy velké Lung-hui a můžeme proto o ní mluvit.”

“Věděl jsi, že jsem jejím členem? Nedal jsem ti znamení a přece jsi mne varoval před dračími muži. Víš, jaký trest zasluhuješ?’

“Smrt, kdybych nebyl Ho-šang. Ale sluhu velkého Fo, nesmí nikdo usmrtit, leda Hoang-šan, neboť on je jen nejvyšším knězem. Byl jsi dobrý a velkomyslný a poněvadž jsem se domníval, že jsi cizinec, chtěl jsem tě varovat.”

“Proč též před Kuang-ti-miao?” “Neřeknu, poněvadž to asi dobře víš.”

“Žij tedy blaze! Něco však ti ještě musím říci. Nevíš, že v ,Li-kingu’ je psáno: zdvořilost zakazuje přísně zahanbit muže?” “Vím, proč se ptáš?”

“Nechtěl jsi mne zahanbit? Nepochyboval jsi o slovech, která jsem ti řekl? A přece jsem ti dokázal, že je to pravda. Nyní rudne tvůj obličej hanbou. Buď v budoucnu zdvořilejší k cizincům, neboť jsou často moudřejší a chytřejší, než vy.

Čing—lea-o!”

“1-lu-fu-sing! A odpusť mi, provinil-li jsem se!”

Kapitán se již ubíral napřed. Když jsme se přiblížili k řece, odjížděla právě malá gondola, která se houpala na vodě vedle našeho člunu.

“Kdo byl ten muž?’ tázal jsem se člunaře. “Rybář, který si chtěl odpočinout.”

Vstoupili jsme do člunu a napjali plachty. Kapitán se sám uchopil vesel, člunař usedl ke kormidlu a já pozoroval pestrý život na řece. Zdrželi jsme se v pagodě déle, než jsme mínili. Bylo již pozdní odpoledne a snaživí lidé na řece se snažili všemožně využít ještě několik chvil denního světla.

Bylo mi nápadné, že gondola, která prchla před námi od našeho člunu, se zastavila přesně naproti nám u břehu. Nebylo proto rozhodně úmyslem muže, aby si odpočinul. Tento úmysl by mohl pojat jen tehdy, kdyby byl již urazil delší cestu nebo ji měl teprve urazit. V prvním případě by byl okamžitě přirazil

k druhému břehu a v druhém by se byl dal po proudu nebo opačným směrem. “Znal jsi toho rybáře?” tázal jsem se člunaře.

“Nikoliv.”

“O čem jste mluvili?” “O ničem.”

Kdyby mi byl dal podobnou odpověď mlčenlivý Arab, nebylo by mě napadlo pochybovat o její pravdivosti. Číňan je však nejhovornějším člověkem a nemohl jsem proto uvěřit, že by ti lidé vedle sebe seděli beze slova. Proč mne však obelhával? Nemohl jsem se toho dopátrat. Tázal jsem se dále:

“Do Vam-poa dnes nedorazíme?” “Nikoliv!”

“Budeme si muset vyhledat místo, na kterém bychom přenocovali. Víš o nějakém?”

“Všude jsou Kung-kuan nebo tien. Nejlepší je šen-kuang-tien opodál na pravém břehu.” “Jak je to místo vzdáleno?’

“Patnáct li. Za hodinu tam budeme, potrvá-li nynější vítr.”

“To je dobré. Aspoň uvidíš, jak nádherná je v noci řeka. Chceš, abych tě dopravil do jmenované krčmy, nebo ti mám

navrhnout jinou?” “Zastavíme se v ní.”

Čím dále jsme se plavili, tím více se stmívalo. Náš člunař vystrčil pestrou papírovou svítilnu; každý i nejmenší člun byl opatřen podobnou svítilnou a větší plavidla jimi byla ověšena. Osvětlení tohoto typu bylo nezbytně zapotřebí.

Nablízku sice nebylo město, ale na dohled se řeka hemžila nejrůznějšími plavidly.

Pojednou se k nám zezadu přiblížil člun s vysokým stožárem, u jehož vesel – pokud jsme mohli pozorovat v matné záři svítilen – sedělo deset veslařů. Bylo patrné, že se k nám snaží přiblížit a když se jeho příď ocitla naproti středu našeho člunu, zaznělo volání:

“Kiang!”

“Lu!” odvětil náš člunař.

V okamžiku pohasly na sousednímčlunu svítilny; zároveň něco jako hrnec hodili na náš člun, z něhož se šířil takový omamující zápach, že jsem okamžitě pozbyl vědomí. Pozoroval jsem jen, že náš člunař se potopil do vody. Rychle totiž skočil do vody, jakmile na druhém člunu pohasly svítilny.

Když jsem opět nabyl vědomí a otevřel oči, ležel jsem svázán v člunu, který nás přepadl; vedle mne ležel dobrý master Turnerstick. Oba jsme měli v ústech roubíky, proto jsme nemohli mluvit.

Muž u kormidla se mi zdál být povědomý. Když paprsek svítilny dopadl na jeho obličej, zpozoroval jsem, že je to rybář, který se zastavil se svou gondolou u našeho člunu. Byl to Lung-yin a já se patrně právem domníval, že náš člunař byl s nimi ve spolku.

“Kiang-lu!” bylo tedy heslem těchto lidí. A “kiang-lu” -“říční drak” – byl všude nazýván vůdce pirátů, který podle tohoto slova byl tedy mongolského původu. Odjakživa byli v Číně poříční piráti, ale nikdy nebyli tak dokonale organizováni, jako v nynější době. Této organizace se obávali i státní úředníci tou měrou, že se proti ní nedovolal člověk státní pomoci. Strach jsem neměl, abych se upřímně přiznal. Zápasil jsem s africkou “Gum” a s náčelníky severoamerických Indiánů, a upřímně řečeno, byl jsem nyní neobyčejně zvědav, jak se zbavím těchto dračích mužů. Třináct mužů bylo ve člunu – deset veslařů, kormidelník a dva na přídi, kteří se bavili nějakým rozhovorem. Věděli že jsme cizinci, a patrně se domnívali, že nerozumíme čínskému jazyku, poněvadž by byli mluvili tlumeněji, abychom nerozuměli každému slovu.

Vedle nich bylo rozestaveno několik hrnců, podobných měděným “čatties”. Tyto pevně uzavřené nádoby byly nepochybně tzv. “páchnoucí hlavy”, které čínští a malajští námořní piráti

používají, aby omámili své oběti, o čemž jsme se právě s kapitánem přesvědčili. “Kdo jsou ti muži?” tázal se jeden muž na přídi.

“Tento ,Ta’ je Němec a ten tlustý patrně Tung-yin, jak nám prozradil člunař. Oba jsou boháči, poněvadž jim náleží loď.” “Odevzdáš je džiahurovi?”

“Ano, dostaneme polovinu výkupného; druhou polovinu rozdělí s ,Kiang-lu’.” “Kolik se bude platit?”

“Částku určí džiahur.” “Kde mu je odevzdáš?” “V kuang-ti-miao.”

“Je tam dost místa?”

“Ano. Je tam právě jen žena jednoho Por-tu-ki, kterou jsme zajali, poněvadž tito barbaři se domnívají, že žena má také duši. Milují své ženy jako sami sebe a platí za ně rádi velké výkupné. Její muž bude informován poslem, kterého vyšleme na loď těchto dvou lidí.”

Skutečně, smutné vyhlídky pro nás! Měli jsme být drženi v zajetí, až některý z těchto poctivců přinese z naší lodi výkupné. Člunaři, který byl tak laskav a prozradil nás pirátům, bych byl přál všechny nejhorší věci, kdybych se mohl zhostit živého zájmu pro toto dobrodružství. Postrádal jsem prostředek, abych mohl zaplatit výkupné a nechtěl-li jsem se spoléhat na kapitánovu pokladnu, bylo zapotřebí doufat ve velké štěstí a snad použít také talisman, který mi daroval Kong-ni.

Chtěli nás dopravit do chrámu boha války – Kuang-ti – proto jsem byl varován před kuang-ti-miao! Napadlo, mě, jakoby dračí muži měli své obchodní místnosti zrovna v chrámech boha války, – věc, která je pravděpodobná jen v “říši

středu”. Největší zájem však ve mně vzbudila okolnost, že jsme měli být dopraveni zrovna do chrámu, kde byla držena Portugalka, o níž jsem se bonzovi zmínil. Zdálo se mi, jako by již bylo mým osudem setkávat se na cestách s lidmi, kteří jsou oloupeni o svobodu.

Od procitnutí jsme se plavili již nejméně hodinu proti proudu, když pojednou zahnul člun nalevo a zabočil do jednoho z četných průplavů, které protínají jako sítě čínské nížiny. Čilý život, který jsem na řece pozoroval, docela ustal a lucerny zmizely. Tma se rozložila kolem nás; jen hvězdy nám svítily na našem nedobrovolném nočním výletu a ozývali se pravidelné údery do vesel klidné hladiny. Často zabočil člun do postranního průplavu, takže jsem rozhodně nemohl sledovat směr. A potom jsem ležel na dně člunu a jeho boky mi úplně zamezovaly vyhlídku.

Konečně jsem zpozoroval něco temného před námi a člun se zastavil. Bylo to rozsáhlé stavení, které jsem však dlouho nemohl pozorovat, poněvadž nám byly zavázány oči. Potom nám odstranili z nohou provazy a nutili nás povstat.

Vystoupili jsme ze člunu, vedeni každý dvěma muži za ruce.

Nejdříve nás vedli zdánlivě širokým schodištěm nahoru, potom několika úzkými vchody do různých dvorů, až konečně jsme se ocitli v nějaké uzavřené místností, čemuž nasvědčovala ozvěna kroků. Zde nám sňali pásku z očí a já pozoroval, že jsme uvnitř chrámu.

Budova měla neobyčejně silné zdi a zdálo se, že je v ní jen tato místnost. V pozadí byla umístěna modla boha války, jeho syna Kuang-pinga a jeho hrozného pobočníka; tato skupina byla osvětlena několika lampami. Na kamenné

podlaze leželo asi dvacet různých luků, bambusové bodce, všemožné pistole, nože, dýky a meče ozbrojených mužů; jeden měl dokonce i řezem téměř zničenou doutnákovou pušku s neobyčejně dlouhou, jako vývrtka zohýbanou hlavní, takže zbraň dělala dojem velkého vrtáku.

Ostatně všichni se snažili tvářit aspoň tak škaredě, jako pobočník jejich tlustého boha války. Nepocítil jsem však mnoho strachu, poněvadž lidé se svými předpotopními zbraněmi v tomto okolí, se svými copy, šikmýma očima, tupými nosy a divnými plášti působili na mne spíše dojmem ochotníků na jevišti při nějaké loupežné hře.

Můj dobrý přítel Frick Turnerstick byl patrně podobného mínění, poněvadž mi dával očima znamení, jakoby měl tisíc chutí poněkud použít své ohromné námořnické pěsti, jakmile se zbaví pevně je svírajících provazů. Věděl, že by se sotva ulekl tuctu těchto lidí. Číňan je obdařen spíše uskokem a potměšilostí, než tělesnou silou; chvástá se sice velmi rád, ale spustíš-li na něj rázně, pozbude odvahy. A vyskytne-li se mezi nimi tu i tam silnější a větší muž, pak bývá pravidelně zbabělejší než slabší jedinci. Nastal-li by zápas, byli bychom opravdu odkázáni jen na své pěsti, poněvadž nám vzali nejen zbraně, nýbrž i vše, co jsme měli v kapsách.

Konečně nám odstranili roubíky z úst, tak že jsme si mohli aspoň pořádně oddechnout; potom nám pokynuli, abychom si sedli na zem. Sedl jsem si mezi nohy válečného boha, poněvadž místo bylo pohodlné a chránilo mne od útoku zezadu. Kapitán si sedl vedle škaredícího se pobočníka, jehož sochu si pozorně prohlížel.

“Co myslíte, Charleyi,” tázal se mne konečně, , je ten meč o který se ten muž opírá, skutečně ocelový?” “Jestli je z oceli, nevím, ale železný je jistě, což ostatně lze pozorovat.”

“Well! Ten chlap tu stojí již tak dlouho, a ještě nezkusil, jak by se to tím mečem ohánělo. Myslím, že mu ještě ukážu, k čemu je šavle v rukou. Nebo snad chcete zůstat v této pasti?”

“Zůstanu, jak dlouho se vám tu bude líbit. Dobří kamarádi se přece neopustí.” “Pokusíme se tedy, abychom si mohli vyjít na procházku!”

“Přetrhnete provaz?”

“AU devils – na to jsem si nevzpomněl! Snad bychom se mohli protlouci několika dobrými kopanci?”

“Sotva, kapitáne! Počítejte: dvacet mužů bylo zde, třináct jich přišlo s námi, celkem tedy třiatřicet. Nelze se protlouct beze zbraní i kdybychom nebyli spoutáni. Kdybychom měli každý dva revolvery, to by bylo celkem čtyřiadvacet ran – snad jediná

cesta k vysvobození; ale zbraně nám odebrali a potom myslím, že krveprolití nebude zapotřebí. Ostatně není vyloučeno, že dovedou střílet z našich revolverů, proto by mohl potom skončit zápas pro nás ještě nešťastněji. Víte přece: mnoho psů zajícova smrt.”

“Ovšem, kdybychom byli zajíci; rozumíte mi, Charleyi?”

“V tomto případě vám skutečně nerozumím, ačkoliv víte, že nejsem zbabělec. Člověk může být odhodlaný, ale nikoliv bláznivě odvážný.”

“Well; čiňte tedy, co je vám libo! Budu poslouchat!”

“Promluvíme s těmi lidmi a nebudou-li mít rozum, zbude nám ještě dost času, dostat se ven násilím.”

“Správně; úplně s vámi souhlasím! Ale přenecháte mně tu úlohu a buďte ujištěn, že jim řádně vysvětlím, kdo jsme. Dovolíte?”

“Počkejte chvíli! Pozoruji, že se seskupili a patrně se domlouvají, aby zahájili vyjednávání.”

“Dobrá! Budou brzy poučeni, jak pořádný námořník umí mluvit s takovými klec-klic-kloc-kluc-klacky!”

Za naší rozmluvy byla konána krátká porada. Nyní se přiblížil jeden muž a oslovil nás špatnou angličtinou. Snad byl jediným mužem, který znal poněkud angličtinu. “Kdo jste?”

“Kdo však jste vy? My jsme skuteční lidé!” odpověděl Turnerstick slibně bručivým hlasem. “Co jste?”

“Co jsme? Hm, ovšem že lidé!” “Jak se nazýváte?”

“Myslím, že vám na tom nezáleží, mladíku!”

“3udeš odpovídat na mé otázky, jinak tě naučíme mluvit!” “Nemluvíš špatně, old blunt-nosel”

Nechat se titulovat “starým tuponoscem” od zajatce, se zdálo Číňanovi přece jen přespříliš. Přistoupil blíže ke kapitánovi a pozvedl hrozivě pěst.

“Skolím tě jak…”

Kapitán svraštil čelo a zahřměl: “Away – z cestýýýý!”

Číňan se toho hlasu zalekl, že odskočil několik kroků, jako by před ním uhodil hrom.

“Přiblížíš-li se ještě jednou,” vyhrožoval Turnerstíck, “vyfouknu tě do vzduchu jako pírko, ty hastroši!”

Chystal se vychrlit ze sebe ještě celý proud výhružek, zarazil se však při prvním dalším slovu, poněvadž těsně za námi se ozval ženský hlas:

“Help, pór todos los santos! Help, meššúrs!”

Pološpanělská a poloamerická věta zaznívala odněkud za zdí, u níž byly postaveny modly; tato žena byla patrně v zajetí drženou Portugalkou, která nepochybně zaslechla tuto rozmluvu a usoudila, že jsou přítomni lidé, kteří by ji mohli vysvobodit.

“Slyšíte, Charleyi? Kdo to asi je?”

“Žena portugalského obchodníka, o níž jsme včera mnoho slyšeli.” “Vězí zde někde v této boudě bůžků?”

“Ano.”

“Víte to dobře?”

“Ovšem. Dračí muži o tom mluvili, když nás sem vezli.”

“Tedy jí pomůžeme ven! Vyrvu tomuto hliněnému Boho-mothovi nebo Leviathanovi – nebo koho již ten chlap představuje – šavli a nadělám z celé té bandy jitrnice!”

“Máte volné ruce?”

“Ach, ano, na to jsem zapomněl! Co tedy učiníme?” “Počkáme!”

“Ano, až se také ocitneme v podobné díře!”

“Snad se to tak brzy nestane. Ti lidé neumějí člověka pořádně spoutat. Svázali nás jen v záloktí, tak že můžeme rukama volně pohybovat. Jak pozoruji, mohl bych uzel na vašem provaze rozvázat docela snadno, jen kdybyste mohl minutu přede mnou stát.”

“Minutu? Pshaw! Deset minut, Charleyi, půl hodiny a bylo-li by zapotřebí, třeba celý den! Mám k vám přistoupit a potom vás rozvázat?”

“Počkejte ještě, patrně se ještě nerozhodli.”

Číňané se opět radili a podle všeho jejich výsledek nebyl pro nás příznivý, neboť tlumočník se k nám opět přiblížil s dvěma muži, z nichž každý byl ozbrojen silnou bambusovou holí. Chtěl jsem zpočátku zkusit tajemnou moc svého talismanu, ale když jsem pozoroval, že ti lidé začínají hrozit výpraskem, odhodlal jsem se, že přijmu tento způsob dohody. Když se postavili oba holemi ozbrojení muži přede mne a kapitána, začal tlumočník opět hovořit:

“3udu vám klást opět otázky; neodpovíte-li, dostanete holí.” Obrátil se nejdříve ke kapitánovi:

Jsi Yankee?”

“Odlež, kluku, povídám ti! Dokud jsme svázáni, není s námi řeč, slyšíš!”

“Svázáni zůstanete do té doby, dokud za vás někdo nesloží výkupné. A nevykoupí-li vás, hodíme vás do vody. Jsi tedy Yankee?”

Kapitán neodpověděl; tlumočník pokynul svému průvodci, který se chystal kapitána udeřit. Rána však nedopadla, neboť kapitán nenadále vyskočil, přikročil k němu, porazil ho prudce na zem a kopl ho tak silně do břicha, až Číňan odletěl na několik kroků. Muž, který stál přede mnou, měl ve svém bavlněném pasu malajský křis, na němž utkvěl můj zrak. Poněvadž jsem předloktím svých rukou mohl volně pohybovat, nebylo pro mne nesnadné překvapenému Číňanovi, který se nenadal tak prudkého útoku, vyrvat dýku, načež jsem jej kopl tak prudce svou těžkou námořnickou botou, až zavrávoral několik kroků nazpět.

“Sehněte se, kapitáne!” zvolal jsem. “Well; ale rychle!”

Turnerstick se rychle sehnul, takže provaz, kterým byl spoután, se ocitl u dýky. Jediným trhnutím byl rozpoután. Potom rychle uchopil dýku a rozřízl mi rovněž pouta. Vykonali jsme tento kousek tak rychle, jako bychom ho byli delší dobu cvičili; než se Číňané vzpamatovali, byli jsme již úplně svobodní.

“A nyní na ně! Come on, Charleyi!” zvolal kapitán.

Uhodil pěstmi do hliněné modly, až se roztříštila na kusy a uchopil pak mohutný na obou stranách broušený meč dlouhý pět stop a široký čtyři palce. Já neměl jinou zbraň, než dýku, která mně však mnoho prospět nemohla, a železné obětní, před modlami rozestavené pánvice. Zbývalo mně sotva tolik času, abych se jedné zmocnil, než se přiblížili útočníci.

Roztomilí Číňané měli rozhodně více úcty před obrovským mečem, než před mou pánví, neboť zatím, co kapitána pouze obklopovali z dálky; vrhl se jich na mne celý hlouček. Ustoupil jsem docela mezi nohy obrovského sedícího boha války a bránil jsem se. Pánev byla tak těžká, že kdo jí byl zasažen, klesl v bezvědomí k zemi. Již po čtvrtém úderu couvali útočníci i přesto, že byli ozbrojeni puškou, vlastně vrtákem, jímž jeho majitel na mne dlouho mířil, příšerně se přitom tvářil, ale přece nevystřelil z pouhého nedostatku pořádného doutnáku. I kdyby byl mohl vystřelit, nebylo zapotřebí obávat se jeho zbraně, která jemu byla nebezpečnější než mně.

“Odraženi, kapitáne,” smál jsem se, “ale přece jsme ještě obléháni. Podnikneme výpad?”

“Co zmohou tyto skořápky proti dvěma takovým trojstěžní-kům? Vpřed! Proplujem středem!” “Není váš meč příliš dlouhý?”

“Čím delší, tím lepší! Přál bych si, aby byl dlouhý jako hlavní fregatní stěžeň!”

Uchopil rukojeť zbraně oběma rukama a postupoval v útoku. Já podporoval jeho útok kanonádou, vrhaje velmi šťastně do zástupu ostatní železné pánvice, načež jsem začal postupovat jako střední voj. Druhé křídlo scházelo, poněvadž jsme byli jen dva.

Nepřátelský voj couvl o několik kroků nazpět, čímž byla kapitánova odvaha značně vzpružena. Jako dřívější majitel meče

zabodl hrot své zbraně do země a opřel se o ni, což se mu ovšem úplně nezdařilo, poněvadž byla příliš dlouhá. Podle zvyku hrdinů a válečníků starověku pak vypjal prsa a začal vyzývavě mluvit:

“Čiňaneng, lupičing, dračí mužing, vrazi a darebovéng! Zde stojí kapitán Turninsticking a tam jeho přítel Charleying, který zabil tucet Indiánůng a pět tuctů Ivůng. Co jste vůči nám? Dopřávámeng vám dvě minutyng času; neodložíteling do té dobyng své zbraněng, běda vám! Nadělámeng z vás masang!”

Tato opravdově míněná slova nezůstala bez účinku, který byl však brzy zahlazen tlumočníkem, propuknuvším v hlučný smích:

“Tento Yeng-kie-li šílí; chce mluvit řečí středu a nerozumí jí! Srazte ho!” Ale i my byli pobízeni k udatnosti, neboť se za námi ozval nenadále hlas:

“Maten a los Carajos!”

“Co říkala ta Portugalka?” tázal se Turnerstick.

“Mluví španělsky. Vyžívala nás, abychom ty chlapy skolili.”

“Well, učiňme to tedy! Jsme rytíři této dámy a musíme ji vysvobodit!”

Návrh rytířského kapitána mi nebyl zrovna po chutí. Číňané by nás byli již museli zdolat, kdyby skoro jejich zbabělost nebyla tak veliká, neuvěřitelná. Nechápal jsem skoro, jak tito lidé mohou být poříčními piráty. Jejich převaha byla tak značná, že jsem se odhodlal přece jen zkusit kouzelnou moc svého talismanu. Již jsem sahal po řetízku, když se otevřely dveře a ve vchodu se objevil muž takové délky, že byl jistě o hlavu vyšší než já. Stavba jeho těla byla přiměřeně jeho výšce.

“Džiahur!”

Tento výkřik se vydral několika Číňanům z hrdel, načež ustoupili ještě více do pozadí, jakoby nám chtěli dát najevo, že nyní bude on rozhodovat o našem osudu.

To byl tedy vůdce pověstných Kiang-lu! Nejevil opravdu pražádnou zbabělost, která již byla ostatně vyloučena jeho původem. Džiahurové a Kolesové, Číňany zvaní Si-fan, tvoří onen mongolský kmen, který ví dosud nejméně o kultuře. Jsou silní, udatní, skromní, ale také mstiví a suroví a všeobecně je o nich známo, že loupež je pro ně zábavou. Džiahur byl velmi dobře ozbrojen; nosil v této krajině neobvyklé vysoké mongolské boty a několik pěstěných vousů pod

nosem mu viselo po stranách až skoro po pás.

Své malé, pronikavé a lstivé oči upřel na shromáždění a přiblížil se pak k oběma mužům, kteří veleli člunu. Polohlasně mu vypravovali, co se stalo. Když promluvili, přehlédl hněvivým pohledem své mužstvo, načež přikročil ke kapitánovi. “Pryč s tím mečem!” rozkázal v čínském jazyce.

I kdo nerozuměl těm slovům, nepochyboval o jejich smyslu, poněvadž byla doprovázena posunkem, který byl příliš zřetelný; přece však podržel Turnerstick zbraň v rukou a chystal se odpovědět. Nevyřkl však ani slovo, neboť mohutná pěst džiahura ho zasáhla do lebky, takže bez hlesu klesl.

Namouvěru, to byl můj způsob rány, kterým jsem si získal pojmenování Old Shatterhand! Pěst se mi nedočkavě třásla, ale přece jsem klidně stanul, neboť jsem ho nechtěl potutelně a zákeřně překvapit, jak on nebohého kapitána. Pěstního zápasu jsem se neobával, ačkoliv jsem viděl, že mým odpůrcem je fyzicky silnější muž, kterého jsem si však troufal přemoci jiným způsobem.

Přistoupil ke mně. “Pryč s tou pánví!”

Nepohnul jsem ani brvou. Jeho pěst se bleskurychle vymrštila do výše a hrozila mne zasáhnout; téměř současně však zlostně vykřikl a couvl. Vyvrtl si pravici, poněvadž jsem ránu odrazil pěstí. Se zlostným výkřikem vytáhl levicí nůž a hnal se na mne, chtěje mne bodnout do krku – znenadání jsem mu však zasadil mocnou ránu levicí do brady a současně pravicí do spánku a -obr klesl v bezvědomí vedle Turnersticka.

To se zdálo ostatním přece již přespříliš; rvali a drali se ke mně. Vytrhl jsem talisman… Nyní nadešel okamžik, kdy jsem ho nejvíce potřeboval.

“Zastavte _ sao-sao,” volal jsem na ně. “Kdo se odváží bojovat proti tomuto odznaku?” Nejblíže přiblížení Číňané se zastavili a již na první pohled jsem poznal, že se talisman osvědčil. “Yen-ki!” ozvalo se. “Džiahurův představený, jenž je jen Ty-sy!”

Tato slova mne přesvědčila, že dračí muži si zvolili pro své velitele stupně, jakých se užívá ve vojsku. Dar Kong-niho nebyl talismanem, nýbrž tajný odznak hodnosti. Jak se však dostal do rukou Kong-niho? Byl snad také plukovníkem poříčních pirátů? Nepůsobil na mne takovým dojmem. Vědomí, že jsem vynikajícím vůdcem Lung-yinů, mi zaručoval bezpečnost.

“Ano, svého plukovníka jste zatkli, svázali a roubíkem jste mu ucpali ústa, že ani nemohl říci, kdo je. Vše jste mi vzali

-bylo vaší povinností, abyste mne prohledali – a odznak jste nenašli!” “Odpusť nám, pane!” žadonil jeden. “Viníky jsou ti, kteří tě sem do vlekli!” Pojednou přistoupil jeden velitel člunů.

“Nikoliv, pane, ani my nejsme viníky. Tvůj člunař námřekl, že jsi Němec a tvůj průvodce Američan. Plavil jsi se obyčejným,Čuan’, proto jsme nemohli vědět, že patříš k nám! Kdybys byl použil Lung-čuan, nebo Lung-yen a vyvěsil naši svítilnu, byli bychom ti vzdali čest!”

“Chceš mi poroučet, co mám dělat? Džiahur mě chtěl uhodit, aniž se mne dříve otázal, kdo jsem. Svažte ho!” “Smíme?”

“Musíte!”

Číňané uposlechli a zatím začal kapitán nabývat vědomí. “Charleyi!” zasténal, otvíraje oči.

“Kapitáne!”

“U všech všudy, kde to jsem? Co mi to bzučí a bručí v uších – jako bych dostal holí přes hlavu – ah, Charleyi, již si vzpomínám!”

Povstal. Rána zasazená džiahurem by byla snadno jiného muže usmrtila, ale Turnerstickova lebka byla tak pevná, že jí pouhá pěst neuškodila. S vědomím se vrátily i vzpomínky na veškeré událostí.

“U všech hromů, zde leží ten klacek! Probodl jste ho?”

“Ano!” A tlumeně jsem připojil: “Vystupuji zde jako plukovník poříčních pirátů, zachovejte se tedy podle toho!” “Jak?… co?… cóóó? Nuže, dobře, vytáhneme všechny plachty, vyvěsíme vlajky a žerdi a vynasnažíme se co nejrychleji zmizet!”

“Bez Portugalky?”

“Well, Charleyi; na tu bych byl ve spěchu zapomněl! Připneme ji ovšem k vlečnému lanu!” “Nejdřív tedy buďte tak laskav a zacpěte tomu obrovi ústa!”

“Proč? Je přece svázán!”

“Brzy nabude vědomí a kdyby mohl mluvit, kdo ví, jaké překážky by nám způsobil!” “Dobře! Dostane roubík!”

Zatímco ucpával ústa, obrátil jsem se k Číňanům. “Sem s věcmi, které jste nám odebrali!”

Rozkaz byl ihned vyplněn a jakmile jsem měl v rukou nůž a revolver, cítil jsem se být v bezpečí, jako bych byl na palubě “The wind”.

“Vězníte zde jistou ženu?” “Ano. Je to Por-tu-ki.” “Přiveďte ji!”

Muž, který byl patrně velitelem posádky, zmizel za modlami. Slyšel jsem vrznout dveře, načež se vrátil se zajatou ženou. “Goeden avond – good evening, meššúrs!“pozdravila nizozemsky a anglicky, a uchopila oběma rukama sukně, a učinila hlubokou poklonu.

“Goeden avond, Mejnffrouw!” poděkoval jsem a sbíraje rychle své sporé znalosti holandštiny, jsem se tázal: “Gijzijtnit Nederland? “

Kapitán si mne docela udiveně prohlížel, poněvadž jsem oslovil Portugalku holandsky. Poznal jsem však na první pohled, že je Holanďanka. Široký, temně červený obličej, plná postava, světlé vlasy, modré oči, velké ruce a nohy – bylo nemožné se domnívat, že ta žena je Portugalkou, i kdyby její oděv nebyl úplně nizozemský. Byl bych okamžitě uzavřel sázku o každou částku, že je služka. Paní bohatého portugalského kupce rozhodně nebyla, patrně proto byla pověst mylná.

Byla neobyčejně potěšena, když uslyšela svou mateřštinu a podávajíc mi ruku, pravila: “Mluvím také německy, byla jsem v Berlíně dva roky a tři měsíce kuchařkou!”

“Jak jste se dostala z Berlína do Číny?”

“Z Berlína jsem se dostala do Hertogenboschu a Amsterdamu, kde jsem byla kuchařkou u bohatého kupce. Odstěhoval se na mys, kde měl příbuzného, jehož obchod měl převzít. Šla jsem s nimi a když rodina vymřela, našla jsem si místo u paní jednoho kupce z Lisabonu, která mne vzala s sebou do Macaa.”

“Tisíc hromů! To jste se již hodně prošla po světě! Byla jste u té paní až do posledních dnů?” “Ano, ještě před třemi dny.”

“A jak jste se dostala sem?”

“3yh’ jsme na procházce; pojednou nás však přepadli lupiči a unesli mne.” “Co se stalo s vaší paní?”

“Uprchlá jim.”

Nyní mi případ již nebyl záhadou. Dračí muži se asi chtěli zmocnit Portugalky, která byla patrně útlejší postavy, než tlustá Holandanka. Poněvadž Číňané považují tloušťku za první podmínku krásy a z toho důvodu každá vznešená dáma se všemožně snaží, aby byla silná, považovali služku za paní a když se jí zmocnili, nechali paní prchnout. “Jak se jmenuje váš pán?”

“Pedro Gonjuis.”

“Jak vás mohli přepadnout ve městě?” “Bylo již pozdní odpoledne a stmívalo se.” “Co s vámi učinili?”

“Zamotali mne do sukna a zanesli na člun, potom mne dopravili sem.” “A odtud vás zavedli do toho vězení?”

“Ano. A zkusila jsem báječně mnoho. Nikdo mne nenavštívil, nikdo mi nepřinesl oběd; nemohla jsem spát, poněvadž zde byl stále hluk, takže jsem úplně zeslábla a zhubla se. Jakmile se vrátím do Macaa, nechám tu zlořečenou společnost přísně potrestat.”

Maně mi bylo do smíchu, když jsem slyšel, že hladem, žízní a bděním “zeslábla a zhubla”. Ale přece mi jí bylo líto. Tázal jsem se dále:

“Máte příbuzné a byla jste snad provdána?”

“Jsem děvče a nebyla jsem ještě paní. Otec a matka mi zemřeli a ostatní na mne zapomněli.” “Ujmu se vás tedy a dovedu vás nebo nechám dovést k vaší zaměstnavatelce!”

Zatím nabyl džiahur vědomí. Nemohl ani mluvit, dokonce ani sebou hnout, jen na mne vysílal zlostné pohledy a musel jsem se obávat, že jím rozmnožen byl kruh mých nepřátel o nebezpečného člena. Obrátil jsem se k jeho lidem:

“Tato žena není paní Por-tu-kiho, nýbrž její služkou. Por-tu—ki za ni nezaplatí ani grešli, proto ji odtud odvedu.” V zástupu se ozvalo reptání, dokonce jeden Číňan se odvážil činit námitky.

“Ta žena náleží nám a nikdo není oprávněn nám ji vzít. Je ženou Por-tu-kiho, poněvadž byla krásnější, než ta, která s ní šla.”

Měl-li se útěk zdařit, musel jsem sehrát svou úlohu dobře. Přistoupil jsem proto těsně k němu:

“Na tvém obličeji a na tvých zkřivených hnátech pozoruji, že nejsi Čia-dse, nýbrž Tatar! Myslíš, že já, jako váš yen-ki strpím, aby mi lecjaký Tsao-ta-dse spílal lhářů! Nebo myslíš, že mi bude nesnadnější úlohou srazit tě k zemi jako džiahura, který je o dvě hlavy větší než ty?”

Uchopil jsem ho za chřtán a za rameno, pozvedl jej a mrštil jím o zeď”, takže byl okamžitě zneškodněn.

“Dobře, Charleyi,” volal Turnerstick. “Mám vám při té hře míčem pomoci? Rána, kterou jsem od tohoto chlapa utržil, ve

mně probudila zvláštní náklonnost k takové zábavě.”

“Není třeba, kapitáne, neboť doufám, že ti lidé se nám již vyhnou.” Bylo patrné, že jim ten čin imponoval.

“Přistupte!” zvolal jsem na oba muže, kteří veleli posádce v člunu. “Je váš člun dosud ještě před Huang-ti-miao?” “Ano, pane.”

“Jak dlouho jste již na tomto místě?” “Tři dny.”

“Jak dlouho ještě zůstanete?”

“Chceš nás zkoušet, neboť víš, že v každém chrámu smíme zůstat jen čtyři dny.” “Dobrá tedy! Připravte se, abyste nás dopravili k řece.”

“Poroučíš podniknout útok na nějakou loď?”

“Nikoliv. Přerušili jste naši jízdu a dopravíte nás proto do Kuang-čeu-fu!” “Půjdeme.”

Uchopil jsem světlo a vstoupil za sochy bůžků. V pozadí chrámu se vcházelo úzkými dveřmi do temné, malé místnosti, která byla patrně skladištěm chrámových potřeb, poněvadž tu byly složeny umělé věnce, girlandy, papírové svítilny, obětní pánve, tamtamy a dokonce i čínská hlásnice. Bylo to vězení Holandanky. Dveře byly opatřeny pevným zámkem. “Kapitáne, přineste sem spoutaného muže!” volal jsem.

“Well! Chcete jej složit do té kajuty?”

“Z opatrnosti. Vzít jej s sebou nemůžeme a nechat jej tak, jak leží, se mi nezdá být také prospěšné; doufám, že pochopíte, proč.”

Uchopil džiahura za límec a přivlekl ho. Odnesli jsme ho do komůrky, načež jsem uzamkl dveře a strčil klíč do kapsy. Dračí muži se klidně pohlíželi na naše dílo, načež se jeden tázal:

“Jak máme naložit s džiahurem? Oznámíš zprávu o jeho zatčení Kiang-lu sám, nebo to uložíš nám? Jsem Ing-pa-tsung našeho oddělení a jsem povinen dopravit ho do Li-tingu, neuči-níš-li to sám.”

Li-ting je malé město na řece Pe-kiang a známo je zejména chovem zlatých kapříků. Tam byl tedy Kiang-la usazen! “3ude se mi starat o důležitější věci,” odvětil jsem hrubě. “Džiahur zůstane do zítřka zde, potom jej spoutaného dopravíš ke Kiang-lu.”

“Dostane do té doby tvou zprávu? Tsiang-ki-um je přísný a miluje přesné konání povinností.” “Nebudeš mne poučovat, nýbrž učiníš jen to, co ti nařídím!”

“Dej mi tedy klíč!”

Výzva, která byla tak jednoduchá a přirozená, nebyla v souladu s mými úmysly, ale přece jí bylo třeba vyhovět, abych se vyhnul podezření.

“Zde je klíč; nařizuji ti však, abys neotvíral dveře, dokud nevyjde slunce.” “Jaké jméno, mám oznámit, budu-li u Tsiang-ki-uma o tobě mluvit?’

Nemohl jsem ovšem oznámit jiné jméno, leda to, které mi vymyslel Kong-ni.

.Jmenuji se Kuang-si-ta-se.”

“Tvé jméno je krásnější a vyšší než mé. Uposlechnu tě -každé slůvko mi bude rozkazem!”

“Postarej se tedy, aby služka Por-tu-kiho našla v člunu potravu! Nechali jste ji hladovět a žíznit. Bylo vám to nařízeno Tsiang-ki-umem? “

“Pane, víš nejlépe sám, jak je třeba nakládat se zajatými. Hladoví-li a žízní, spíše vyhoví našim požadavkům.” “Zounds, Charleyi, budete již brzy hotov s vaším vyjednáváním?” zvolal pojednou kapitán. “Mluvíte spolu tak hamižnou čínštinou, že vám nelze rozumět ani slovo!”

“Skončil jsem již a můžeme proto vyrazit!”

“Well! Dříve však musím poučit ještě ty lidi o svém mínění.”

“Učiňte to, kapitáne! Neuškodí nám rozloučíme-li se s těmi lidmi hodně hrubě.” “Řekněte mi však nejprve, jak se řekne čínsky ,na shledanou’!”

“Tsing-leao!”

“Tsing-leao! Tsing-leao! Snad to nezapomenu, než ukončím svou řeč.” Postavil se před Číňany.

“Meššúrs, pirating, lupičing a šibeničničing! Poznaling jste, že my dvang jsme vašiming vysokýming vůdcing. Přiznáteng

_, já to vím!” zaznělo za mnou.

Kiang-lu naslouchal a postavil se mezi mne a děvče. “Dnes jsi se tázal, kde je Lung-keu-siang?”

“Ano.”

“Proč?”

Ohlédl jsem se, zda nestojí někdo za mnou, načež jsem odvětil: “Poněvadž jsem včera vyslechl tvou rozmluvu s Phy-ming—tsuem.” “Ah…! Opusť můj dům. Nejsme více přáteli. Jdi!”

Jdi ty napřed!”

“Bojíš se? Následuj mne tedy!”

Opustil pokoj a šel přede mnou po chodbě. Nebylo člověka na celé chodbě, proto jsem se domníval být v bezpečí. Již jsem byl téměř u schodů, když pojednou za mnou vrzly dveře, dvě ruce mne sevřely zezadu, dvě svíraly mé hrdlo a také Si-fan se obrátil a uchopil mne. Napjal jsem veškerou sílu, abych se vymknul – útok byl však příliš prudký a já pozbyl vědomí.

Když jsem opět nabyl vědomí, byla všude kolem úplná tma. Nohy a ruce jsem měl pevně svázány a roubík v ústech. Vedle sebe jsem slyšel chropotný dech. Byl to snad kapitán? Patrně i jej přepadli. Zabručel jsem – jediný tón, který jsem mohl ze sebe vypravit – a ihned mi odvětil podobným způsobem.

Tedy již zase v zajetí! Ale nepůsobilo mi to mnoho starostí. Čas zvolna plynul, hrozně nudný, dlouhý čas! Byl již patrně večer, snad noc. Konečně se otevřely dveře a při svitu svítilny jsem spatřil King-lu-a a džiahura. Džiahur se nám

posmíval:

“Unikli jste mi v Kuang-ti-miao a v Kuang-čeu-fu, nyní však mně již neuniknete!” ujišťoval nás. Vrchní velitel dračích mužů se ke mně sklonil.

“Slyšel jsi nás a víš proto všechno, nepotřebuji ti proto víc vysvětlovat. Chceš se podrobit mé vůli?” Zakýval jsem záporně hlavou.

“Dopravíme vás tedy do Lung-keu-siangu, kde bídně zahynete hladem. Rozhodni se. Jakmile se ocitnete v pavilonu, bude vše marné. Kiang-lu se umí postarat, aby nebyl prozrazen.”

Opět jsem zakýval záporně.

“Dobře! Nechť tě tedy Kuei odnesou k Čitgurovi!”

Pronikavě hvízdl, načež se objevili čtyři muži; uchopili nás a odnesli na dvůr. Byli jsme položeni do dvou palankinů a potom někam odnášeni.

Nesli nás kolem městečka k rokli, v které jsem byl ráno. Nesli nás stále, ale když jsme se ocitli u skalního hřbetu, vynesli nás

z nosítek, přivázali na lana a vytáhli nahoru. Kuang-lu šel stále napřed. Místo, kde byl skryt žebřík, bylo patrně jeho tajemstvím, které nechtěl prozradit. Když jsem se ocitl venku, pozoroval jsem, že mimo džiahura bylo s vůdcem ještě šest mužů.

Vytáhli nás až k úpatí pavilonu. Než jsme tam dorazili, pověsil již Kiang-lu žebřík na skoby. V době, kdy s ostatními muži vystupoval nahoru, zůstal džiahur u nás; pojednou pravil:

“Je po vás veta! Zde je mé rozloučení!”

Několikrát nás každého kopl. Potom bylo spuštěno lano, po němž nás vytáhli. Když jsme se ocitli nahoře, vyňal mi Kiang-lu roubík z úst.

“Řekni mi naposled, chceš-li mne poslechnout?”

“Nechci. Nepodrobím se tvé vůli, naopak tě potrestám.”

“Mě chceš potrestat? Vždyť jsi již mrtev! Dole najdeš společnost, která ti vysvětlí, co znamená pokus zrady Kiang-lua! Dolů s ním!”

Nejdříve jsem byl spuštěn já. Potom bylo vytaženo lano. “Kdo je?” tázal se ženský hlas.

“Kin-tsu-fova oběť. Umínil si, že mne nechá vyhladovět jako tebe. Chceš zachránit sebe, mne a svou dceru?” “Copak mohu?”

“Ano. Hodil jsem ti dnes nůž. Jsi spoutána?” “To jsi byl ty? Nikoliv, nejsem spoutána!” “Chop se tedy rychle nože a přeřež mi provazy!”

Pozoroval jsem, jak se jí chvěla ruka, když řezala provazy. Než spustili kapitána, byl jsem již volný. Okamžitě jsem prohlížel místnost. Byla nízká, že jsem musil klečet a pojala nejvýše čtyři osoby. Otvor byl kolmý, ale příliš široký, než aby se muž mohl vyšplhat nahoru jako kominík. Z této okolností čerpal Kiang-lu patrně přesvědčení, že útěk není možný.

Rukama i nohama jsem mohl pohybovat, což by jistě bylo vyloučeno, kdyby mne byli spoutali Indiáni. “Dej mi nůž!” žádal jsem ženu.

Vzal jsem jí ho z ruky a než kapitán dopadl na zem, byl jsem schopen přeřezat jeho pouta. Lano vytáhli nahoru. “Rychle opět nahoru, kapitáne!” šeptal jsem mu.

“Hrom a peklo, kde jste vzal ten nůž? Nechtě mně aspoň se nadýchat. Jak se dostaneme nahoru?”

“fro jednoho je otvor široký, ale dva se vyškrabou. Opřeme se vzájemně zády a nohama a rukama se vysuneme nahoru.”

“To je skutečně lepší než se plazit po horách – zrovna, jako bychom se šplhali na stěžeň. Nyní jsem si již oddechl. Rychle, Charleyi, než nám uprchnou! Nyní jsme již nasyceni té komedie a začneme jednat vážně.”

“Chcete jít odtud? A zachráníte mne?” tázala se úzkostlivě žena, když zpozorovala, že jsme se chystali opustit své vězení.

“Nestrachuj se, vrátíme se pro tebe!” upokojil jsem ji.

Opírajíce se pevně o záda, sunuli jsme se zručně nahoru. Zbraně nám sice sebrali, ale já měl nůž. Byli jsme nahoře rychleji, než jsem se původně domníval.

“Nyní tiše, jak jen je možno!” šeptal jsem, když jsme se ocitli asi tří stopy od okraje.

Bez hluku jsme dolezli nahoru. Kiang-lu stál zcela sám na plochém temeni balvanu. Stál pyšně vypjat, obrácený zády k nám a díval se na jasně měsíční září osvětlenou krajinu za propastí.

“Dolů s ním!” šeptal kapitán.

“Nikoliv, byla by to úkladná vražda. Zde je lano. Svážeme ho a uvrhneme do skalního vězení. Dříve však z něho vysvobodíme jeho ženu. Potom případ oznámíme.”

“Jeho ženu? Byla to jeho žena?” “Ovšem!”

“Poslouchejte, Charleyi, ten chlap zasluhuje více, než pouhé udání, neboťjej potom nepochybně propustí. Vždyť jsme cizinci. Toho člověka – – -”

V záchvatu zlosti dupl nohou; Kiang-lu se obrátil a uzřel nás. “Kdo…”

Údivem a leknutím mu uvázla další slova v ústech. “Neřekl jsem ti, že tě potrestám?” odvětil jsem.

“Jak jste se dostali nahoru? Jste duchové, či pouzí lidé?” “Lidé, ale lepší a chytřejší lidé než ty. Vzdáš se?”

Namísto odpovědi přiložil ruce k ústům a vyrazil ze sebe pronikavý výkřik. Současně se ozval podobný výkřik z několika hrdel z hlubiny.

“Vzdát se?” zvolal. .Jste právě tak v mé moci, jako dříve. Slyšíte, jak se vracejí?’ Nyní bylo ovšem nutno jednat rychle:

“Než se vrátí, budeš v mé moci!”

S těmi slovy jsem k němu přiskočil. Stál na pokraji plošiny; tam nebylo záhodno zahájit boj. Proto skočil proti mně. Hrudí narazil na mé pěsti a zavrávoral zpět. V tom okamžiku přiskočil Turnerstick a svou železnou pěstí mu zasadil ránu do čela, která jej zbavila rovnováhy – – – pronikavý, hrozný výkřik – – – padl nazad a řítil se do propastí.

Se zatajeným dechem jsme naslouchali. Tupý zvuk zazněl z hlubiny a – tělo obávaného poříčního piráta narazilo na skálu a patrně se roztříštilo.

“Charleyi!” “Kapitáne!” Je dole!”

Kapitán byl tak ulekán, jako by se byl dopustil zločinu.

“Ano, dole, u svých obětí, kam patřil. Nermuťte se proto, kapitáne! Nesrazil jste ho dolů úmyslně a potom již dávno si zasloužil smrt.”

“Well, to je správné. Ale mým úmyslem bylo uvrhnout jej sem do té jeskyně a – potom působí takový zvláštní pocit, když… brrr!”

“Vzpamatujte se a vzpomeňte si, že nutná sebeobrana je dovolena božskými i světskými zákony. Musíme však pomýšlet na přítomnost. Vidíte, dole stojí již těch šest mužů s džiahurem. Nemohou nahoru, poněvadž Kiang-lu vytáhl

žebřík.”

Jsme tedy obklíčeni a obléháni!”

“Nevadí! Nejdříve však vysvobodíme onu ženu.” Jak?”

“Snadno. Spustím vás dolů. Přivážete ji na lano, aby však mohla dobře dýchat. Potom vytáhnu nejdříve ji a po ní vytáhnu vás.”

“Tohle ovšem půjde – come oni”

Lano bylo pevné a nehrozilo proto nebezpečí, že se přetrhne. V několika minutách byl náš záměr uskutečněn a hladem a žízní zesláblá žena ležela na plošině.

“Kdo jste?” tázala se. “Křesťané, jako ty.” “Kde je můj muž?”

“Není zde; není také doma; je daleko, daleko odtud a nespatříš jej dlouhou dobu.” Čerstvý silný vzduch na ni působil tou měrou, že úplně omdlela.

Nyní jsme teprve mohli věnovat pozornost svým oblehatelům. Patrně nevěděli, co výkřik znamenal, neboť plošina byla tak prostorná, že nás nemohli pozorovat.

“Kiang!” zazněl džiahurův hlas z hlubiny. “Lu!” odvětil jsem.

“Co si přeješ, pane?”

Patrně mne považoval za Kiang-lua. Pokusil jsem se přizpůsobit svůj hlas nebožtíkově mluvě. Já? Nic! Kdo křičel tam na tom kopci?”

“Tam na kopci? Tys to tedy nebyl?’

Je to patrně nějaký lung-yin. Podívejte se tam!” “Není asi v nebezpečí, poněvadž by ještě volal.” “Slyšel jsi můj rozkaz?”

“Už jdu!”

Šel a ostatní muži ho následovali.

Již odcházejí, Charleyi. Jak jste to navlékl?” tázal se Turnerstick.

Vyprávěl jsem mu obsah rozmluvy. Když zmizeli v rokli, činili jsme přípravy k sestoupení.

Uchopil jsem ženu do náruče a snesl ji až na výběžek. Turnerstick slezl za mnou a zavěsil potom žebřík na nižší skoby. Tak jsme se dostali dolů, kde jsem ukryl opět žebřík do kamení.

“Kam mne odnesete?” tázala se žena, která zatím nabyla vědomí. “Do tvého příbytku, k tvé dceři Kiung,” odvětil jsem.

“Znáš ji?”

“Ano. Tesknila po tobě a radostně tě uvítá. Můžeš jít?” “Nikoliv.”

“Dovol tedy, abych tě nesl.”

“Tvůj Bůh, jenž je i mým Bohem, nechť tě odplatí za vše, co jsi mi prokázal!”

Když jsme urazili krátkou cestu, našli jsme oba palankiny, v kterých jsme byli přineseni. Nosiči je odhodili, když se ozval výkřik jejich vůdce.

“Pojďte, kapitáne; uložíme nebohou ženu do nosítek. Poneseme ji pohodlněji.” “Well, sem, mistress! Donesemeng vás na téng pohovceng domůng!”

Uložili jsme ji dovnitř, Turnerstick uchopil nosítka vpředu a já vzadu a rychle jsme pak kráčeli z rokle. Obešli jsme město a chystali jsme se právě vkročit do vily, když se před námi objevil neznámý muž.

“Kdo je…”

Nedořekl ani otázku. Byl to Phy-ming-tsu a jakmile nás poznal, prchal do bambusového křoví. “Postavte nosítka, Charleyi! Musíme za ním!” volal kapitán.

“Nechtě jej, kapitáne! Vypořádáme se s ním později!” odvětil jsem.

Ubírali jsme se potom dále, až jsme se ocitli u zahrady. Zdálo se mi, jako by nějaká postava právě přelézala zahradní plot a schovala se v křovinách, jakmile nás spatřila.

“Stát!” zvolal jsem, když jsme došli k onomu místu. Turnerstick postavil nosítka.

Přistoupil jsem k plotu a spatřil mladého muže, který se choulil v houštině a byl nyní nucen se vzpřímit. “Co zde tropíš?”

“Byl jsem na procházce.”

“Dobře činíš, neboť noc je krásná a vlažná. Kdo jsi?” “Proč se tážeš?”

Pojednou mi napadla zvláštní myšlenka.

“Jsi-li Pao-čingův syn, řekni to bez obavy. Jsem tvým přítelem.” “Mým přítelem? Jsem Pao-čingovým synem!”

“Je Kiung ještě v zahradě?” “Co jí chceš?”

“Pospěš za ní a řekni jí, aby otevřela. Přinášíme její matku.” “Její matku? Mluvíš pravdu?”

“Ano, jsem zde!” zaznělo pojednou z palankinu.

Rychle přeskočil plot. Byl milencem Kiungy a patrně ji chtěl zastihnout v zahradě.

Uchopili jsme nosítka a obešli dům. U schodů jsme nemuseli dlouho čekat. Vrata byla brzy otevřena, paní vystoupila z nosítek a byla radostně uvítána svou dcerou.

Odvedl jsem milence děvčete stranou.

“Kiung a její matce hrozí nebezpečí. Tvůj otec je však mocný. Ochraňuj je!” “Kde jsi matku našel?” tázalo se mne děvče radostně.

“Neřekl jsem ti, že Bůh tvé matky je mocný a navrátí ti ji? Služ mu tedy, jak jsi slíbila! Ostatní se dozvíš později!” “Proč jste se s otcem pohněvali a tak rychle odešli?”

“J to ti povíme. Dej však dříve matce pokrmy a nápoje a zaveď nás do pokoje svého otce.”

“Vystupte nahoru sami; otcův pokoj je vedle pokoje, v němž jsme byli v poledne, a je osvětlen. Kde je otec?” “Dozvíš se všechno později.”

Vystoupili jsme nahoru a vkročili do pokoje. Na stole ležely naše revolvery, naše hodinky a všechno, co jsme měli u sebe. Nezmocnili jsme se ještě ani všech předmětů, když jsme zaslechli dole hlasy:

“Kdo přicestoval v tom palankinu?” “Matka!” odvětila Kiung.

“A kdo ji přinesl?”

“Kuang-fuové kteří dnes byli našimi hostmi.”

“Zabili tvého otce; osvobodili sebe a tvou matku a vrhli ho potom do Lung-keu. Kde jsou?” “Nahoře!”

Slyšeli jsme zástup lidí vstupovat dovnitř. Venku bylo hlučno a když jsem zhasl světlo a přistoupil k oknu, pozoroval jsem hlouček lidí blížit se od města. V jejich čele kráčel Phy-ming—tsu.

Muž, který dole mluvil, nebyl nikdo jiný než džiahur. Proto jsem pravil kapitánovi:

“Musíme prchnout, kapitáne. A to hodně rychle! Zdá se, že je zde více lung-yinů, než pořádných lidí a na spravedlnost spoléhat nemůžeme.”

“Prchnout? Před těmi lidmi?” tázal se pohrdavě.

“Ano, před tím množstvím lidu, nutno utéct. Vpřed, dřív než bude pozdě!”

Vystrčil jsem ho násilím na chodbu a strhl dlouhý, na hřebíku pověšený oděv. Spěchali jsme pak do zadní části domu, kde nebylo živé duše.

“Tím oknem dolů!” “Neumím skákat, Charleyi!”

“Vystupte! Spusťte se po tomto obleku jako po provaze; budu ho pevně držet.”

Po provaze uměl Turnerstick dobře šplhat, neboť byl námořníkem. V minutě byl ve dvoře. Skočil jsem za ním. “Kam nyní?” tázal se.

“Koně ven! Ujedeme. Nikdo nás nedohoní!”

“Well, ale vyveďte mi toho malého, na němž jsem již dnes jel!”

Otevřel jsem stáj a vyvedl rychle koně. K osedlání nezbývalo více času. Potom jsem si přivedl mori-mori, který měl dosud na sobě uzdu. Poznal okamžitě můj hlas, ale ze stáje nechtěl jít, poněvadž byla tma. Konečně jsem ho přece vyvlekl na dvůr. Pojednou však byly zadní dveře budovy vypáčeny a pronásledovatelé se drali do dvora.

“Zde jsou! Zmocněte se jich!” zvolal džiahur a vrhl se na kapitána.

V Turnerstickově ruce se však něco zablesklo, rána zahřměla a Mongol padl na zem. Zástup leknutím couvl a já nabyl potřebného času, abych otevřel vrata a vyhoupl se na koně.

“Vpřed, kapitáne! Za mnou, po levém břehu řeky!” “Well, Charleyi. Nyní mne také poznáte jako jezdce!”

Příštího dne odpoledne jsme již dorazili do Kantonu a následujícího večera jsme již byli s našimi koňmi na palubě “The wind”.

Dlouho jsme měli co vypravovat a ještě, když jsme se ubírali do kajuty, prohodil Turnerstick: “Poznali jsme znamenitě zemi a její obyvatele? Co však nyní? Oznámíme ten případ?” “Nejlépe bude, poradíme-li se s konzulem a učiníme, co nám řekne.”

“Nuže dobře, my old King-lu-kang-li-kong-la-lo! A potom se ihned vydáme na cestu do Macaa; aspoň doufám, že souhlasíte?”

“Co tam?““Co tam? Zvláštní otázka! Navštívíme přece naše ,děvče’!”

“Abychom jí poděkovali, že nám tak udatně pomáhala? To je ovšem správné; půjdu s vámi! Také se s ní musíme poradit, zda máme případ oznámit či nikoliv.”

Advertisements